Wudang.cz - úvodní stránka

Tai Chi

„Přirozeným pohybem k pohodě a zdraví“

 

Úvod » Cesty do Číny » Listopadová Čína 2012

Listopadová Čína 2012

S kolegyněmi Evou a Markétou máme možnost dostat se na 5. mistrovství světa v tradičním wu-šu, které se letos koná v první polovině listopadu v Číně. Tentokrát v Huangshan City, tedy ve Žlutých horách. S Jirkou Hauskou, který je vedoucím reprezentačního týmu, se domlouváme na tom, že kromě účasti na oficiálních akcích MS si my tři uděláme vlastní program. Z pracovních důvodů máme totiž méně volna než ostatních 13 členů týmu.
První listopadovou sobotu odlétáme do Šanghaje. Odtud pak pokračujeme dálkovým autobusem směrem na jihozápad do vnitrozemí. Přes rovinatou oblast plnou různých větších či menších vodních ploch a kanálů. Přibližně po třech hodinách jízdy se krajina začíná měnit a stoupáme do hor. Jejich panorama se vždy po nějakém čase mění - v hory vypadající zcela odlišně než ty předcházející nebo se naopak odlišují jen v detailech, které je však činí jedinečnými a zvláštně krásnými. Dalo by se zde strávit mnoho času a člověk by pořád objevoval něco nového.
Po více než pěti hodinách jízdy jsme na místě. Ve tmě nevypadá místo, kde má autobus konečnou, příliš přívětivě. Jsme někde na předměstí, spíše na jeho konci. Jsou zde tři paneláky ve kterých jsou v přízemí hospůdky a obchod s potravinami. Jinak vidíme ještě nějakou zeď. To je vše. Těch pár cestujících, co s námi dojelo až na konečnou se rychle rozprchlo. Je tu jen několik taxikářů, kteří nenásilně nabízejí své služby. Ptáme se na hotel. Nějaký prý je vlevo za rohem, směrem do města. Po zhruba tři sta metrech jej objevujeme. Velká, honosná, reflektory nasvícená budova. Sice jsme si všichni pomysleli, že tam bude asi nocleh pěkně drahý, ale neřešíme to. Je už neděle večer a my cestujeme pořád a bez odpočinku. Navíc časový posun. Už bychom skutečně uvítali koupelnu a postel.

Máte volné pokoje?

Nemáme.

Ani jeden?

Bohužel, jsme plně obsazeni.

Tak tohle jsme zrovna slyšet nechtěli. Co dál? Před hotelem se rozhlížíme. Směrem do centra stojí nedaleko skoro stejně velká budova. Jen je tmavá. Nesvítí v ní žádné okno, v přízemní hale je jen několik nepříliš výrazných světel, skoro přítmí. Když jdeme okolo tak si uvědomujeme, že i toto by mohl být hotel. Vcházíme dovnitř.

Dobrý večer. Nemáte volné pokoje?

Máme. Jaké pokoje chcete? A na jak dlouho?

Tak jsme si oddychli a ubytovali se. Ve velice pěkných pokojích, určitě srovnatelných s vedlejším, bohatě vypadajícím hotelem. Navíc za velice příznivou cenu – a se snídaní. Zašli jsme si ještě na malou večeři a brzo usnuli.

Kupodivu se probouzíme časně. Udělali jsme dobře, že jsme se ubytovali nedaleko konečné autobusu. Ve dne totiž vidíme, že za zdí je autobusové nádraží. Po snídani vyrážíme na výlet do hor. Počasí nám přeje. Je slunečno. Ale teplo zrovna není. Hory a ještě k tomu podzim – zkrátka jsme rádi, že s sebou máme dostatek teplého oblečení. Lokalitu jsme zvolili dobře. Je sice dále od města než jsme předpokládali, ale stojí za to. Jsme okouzleni zvláštním charakterem hor, přírodou, v ní citlivě zasazenými stavbami, lidmi… Přestali jsme vnímat čas. Najednou se začalo smrákat. A my jsme zjistili, že poslední dnešní autobus do města nám ujel. Hory jsou krásné, ale městečko pod nimi, odkud autobus jezdí, v nastávající tmě nevypadá příliš mile. Určitě je to tou tmou, ale… Tak tohle jsme nezvládli. Nesmíme se příliš kochat. Co teď? Přespat tady, když máme zaplacený hotel ve městě? Nebo zaplatit velké peníze za taxíka? Nakonec štěstí stálo při nás. Zažili jsme i neplánované dobrodruľství. Bylo to něco, co jak se říká – nevymyslíš. Ale k našemu prospěchu. Kolem 21.00 už jsme ve městě v hotelu. Docela jsme si oddechli. Výlet to byl úžasný – po všech stránkách.

Ve stanovenou dobu se registrujeme na MS a ubytováváme v určeném hotelu. Příjemná atmosféra pokračuje i nadále. Bydlíme totiž na velice zajímavém místě. Přímo proti hotelu je starodávná ulička, vlastně malá čtvrť, ve které zůstaly zachovány resp. byly zrestaurovány původní domky datované do dynastie Song (960 – 1279). Zajímavá, zdejší typická architektura, obchůdky s místními produkty, suvenýry, čaji… A lidé neskutečně milí. Spíš bych zde díky tomu, že jsme v podhůří Žlutých hor, očekával lidi zkažené turismem. Ale opak byl pravdou a přívětivost a ochota místních lidí pohladila na duši.

Soutěže skončily. Všichni naši závodníci i závodnice ukázali, že skutečně umí. A nejsou žádná béčka. Nyní už máme volno. Vyrážíme na výlet do dalších blízkých hor. Tentokrát nás lákají typické vodní vesničky, pocházející z dávné minulosti. I tato volba byla dobrá. Kvůli malebnosti staveb, uliček i neobvyklých komplexů domů je zde spousta malířů. Nejvíce snad studentů, kteří se zde cvičí v různých technikách uměleckého zobrazování. Navštívili jsme dvě vesničky a každá byla úplně jiná. První se vyznačovala takovou spletí velice úzkých uliček, že vymotat se z nich bylo docela náročné. Místní lidé kromě prodeje suvenýrů vyrábějí i velice pěkné věci z bambusu. Nejzajímavější byly rytiny do různých předmětů a vůbec práce se dřevem. Do obarvených fragmentů, štípaných či celých menších či větších kousků bambusu místní ryjí různé, většinou zdejší tradiční motivy. A je na co se dívat. Umění zkrátka k této vesničce patří. Skoro nikdo neodolá, aby si nekoupil alespoň nějakou maličkost, připomínající návštěvu v místě, které má své neobvyklé kouzlo.

Další vesnička svými stavbami a architekturou připomíná naši známou uličku z města (styl Huizhou). Odlišuje se však uspořádáním staveb, vodními kanály, strouhami, kterými teče voda a odnáší z vesnice veškerý odpad, takže zde v minulosti bylo riziko epidemií téměř zanedbatelné. Zdejší obyvatelé se kromě prodeje suvenýrů zabývají zemědělstvím. Políčka obklopující vesnici jsou pečlivě obdělávána. A pěstování různých plodin se zde daří, protoľe vesnička je schována v kotlině mezi horami, které ji chrání před větry a dalšími nepříznivými vlivy. I tento výlet se vydařil po všech stránkách.

Dalším, ale úplně jiným, byť velice silným zážitkem byl závěrečný večer mistrovství. V místním divadle, za které by se nemusela stydět ani Praha (a to zdejší město má prý jen asi 60 tis. obyvatel) nám místní umělci ukázali dech tající představení. Od akrobatického úvodu až po i pro nás poslouchatelnou a úžasně výpravně a moderní audiovizuální technikou podpořenou čínskou operu na místní historické motivy. Zkrátka měli jsme moľnost vidět něco, s čím se jen tak někde nesetkáme. Hodně neobvyklý a úžas budící zážitek.

Do odletu nám zbývají ještě dva dny. Tak je využíváme k přesunu směrem na sever a návštěvě jednoho z mnoha zdejších vodních měst, patřících k oblasti Šanghaje a Velkého vodního kanálu. Je to něco jiného než vodní vesničky. Je to skutečné město s dalekou historií. Zajímavé bylo třeba muzeum umístěné v bývalé císařské poště a expozice zaměřená přímo na tuto problematiku. Domky lemující kanály, po kterých jezdí gondoly, klenuté mosty, atmosféra dávných věků. Všude přítomné krámky se suvenýry, hospůdky… Je toho zde mnoho k vidění. A atmosféra je zde zase specifická – jiná než jinde co jsme tentokrát byli. Krásným závěrem pro nás byla návštěva zastrčené zahrady, kam turisté zabloudí jen velice zřídka. Byla nejen rozlehlá, ale svými altánky i dalšími – i obytnými stavbami, cestičkami, můstky, skalkami, květinami a stromy působila velice uklidňujícím dojmem. Dalo by se zde strávit hodně času. Však se nám odtud ani nechtělo.

Všechno uteklo hodně rychle. Už nám zbývá jen přesun do Šanghaje a odlet domů.

Jan Turneber
listopad 2012

Autor fotografií: Jan Turneber