Všechny fotografie »

Když jsem po návratu z 5. mistrovství světa v tradičním wu-šu v Číně psal zprávičku o jeho průběhu, ani mě nenapadlo zmínit příhodu, která se teprve po nějakém čase ukázala být zajímavou. O co šlo?

Před vlastními závody jsme ještě nejen pilovali detaily soutěžních sestav, ale v rámci rozhýbávání a pohody si i občas zacvičili něco z toho, co nám přirostlo k srdci. Využívali jsme k tomu veřejných prostor soutěžního areálu. Podobně se připravovalo mnoho dalších závodníků. Každý se soustředil na sebe a na to, co jsme považovali za důležité. Zvlášť, když v našem "minitýmu" řádily zdravotní problémy a ne všichni byli fit a mohli se pořádně připravovat. Proto nás překvapilo, když se u nás zastavila skupinka Asiatů a dala se do řeči. Zajímalo je, co to cvičíme a spousta dalších věcí. Přišla samozřejmě řeč i na Wudang. Zaujalo je, že tam pravidelně jezdíme a požádali, zda bychom jim mohli ukázat i nějaké další tamní sestavy. Setkání to bylo milé. Dověděli jsme se, že je to skupinka lidí z jihovýchodní Asie - konkrétně z Laosu a Kambodže, která se zajímá o čínská bojová umění a na MS si přijeli o nich udělat reálnější obrázek. Nepřijeli závodit, ale spíš navazovat kontakty a "okukovat". To bylo sympatické. Vyměnili jsme si vizitky a oni pokračovali dál.

Úplně jsem na tuto příhodu zapomněl. O to víc jsem byl překvapen, když se mi ozval neformální vedoucí oné skupiny a pozval mě s kolegyněmi na návštěvu JV Asie s tím, že by si s námi rádi pár dní zacvičili. Skoro se mi tomu nechtělo ani věřit. Tím spíše, když napsal, že "naše" sestavy je zaujaly více než vystoupení oficiálního wudangského týmu (i když z větší části tvořeného bělochy vedenými jedním z wudangských mistrů). Toto hodnocení jsem však nebral příliš vážně. Ale bylo to milé. Tím spíše, že neměli žádný důvod nám pochlebovat. Tak konec konců, proč se nepodívat do JV Asie, kde jsem (až na krátkou návštěvu Malajsie před mnoha lety) ještě nebyl :-)

Termín setkání v Laosu jsme si domluvili na polovinu prosince. Tedy na dobu, která patří z hlediska počasí pro cestování po JV Asii k těm nejpříznivějším.

Vlastní cestu jsme však začali v thajském Bangkoku. Když už jedeme do JV Asie, tak proč se trochu nezdržet a nepodívat se i po zdejších pamětihodnostech a přírodních zajímavostech? Zvlášť když jsme se s podobnou architekturou mohli setkat v Číně, která je naší hlavní destinací, jen velice okrajově a to pouze v JZ Číně poblíž hranic s Barmou.

Stylově jsme se ubytovali v China Townu. Trocha aklimatizace, plavba po místních kanálech obklopených malými domečky, ale i skladovými a obchodními prostory. Život u vody resp. na vodě je zajímavý, ale určitě ne jednoduchý. I z jen letmé návštěvy to bylo zcela zřejmé. Tak se pro kontrast vyrážíme podívat na nejproslulejší dominanty Bangkoku.

Na pravém břehu řeky je to nejposvátnější chrám (vlastně chrámový komplex) v Thajsku - Wat Phra Kaeo. Kdybych měl několika slovy vyjádřit svůj subjektivní pocit, tak by to asi bylo (kromě obdivu, který se táhne všemi námi navštívenými chrámy): určitý druh radosti a veselí, kterým na mne působila výzdoba pestrobarevnými a jemnými mozaikami z porcelánových fragmentů, zlato, třpyt, bohatství, důstojnost, pocit klidu ( a to i přes davy návštěvníků).

Přímo naproti, na druhé straně řeky leží Wat Arun. Ten má zcela jiný charakter. Absenci blýskavé zlaté nádhery nahrazuje samotné ztvárnění, výška a velikost staveb. Na mne zde přímo dýchala síla a moc přímo jakoby prýštící z nějaké vyšší dimenze. Dva chrámové komplexy na dohled od sebe a každý zcela jiný, jinak působící.

Blížící se podvečer nás nutí k návratu. Přesto se zastavujeme ještě v jednom z menších chrámů. Dobře jsme udělali. Už tam nejsou žádní návštěvníci, celý objekt máme jen pro sebe. S námi tam jsou pouze buddhističtí mniši, kteří se schází na večerní bohoslužbu. Zapadající slunce, ticho, klid, zvláštní podmanivá atmosféra podtržená krásnou architekturou.

Trochu nám chybí zeleň a tak se další den vypravujeme do parku Dusit, kde jsou i královské paláce a muzea. Park je krásný. Pro mě je však trochu zklamáním evropská architektura královských objektů. Ale asi je to tak, že my obdivujeme asijskou či jinou architekturu a ta naše nám připadá tím, že ji máme neustále před očima, obyčejná. Tak je to asi i tady, kdy pro místní je zajímavá architektura francouzská či z jiných částí Evropy. Pro mě bylo v královské zahradě mnohem zajímavější a neočekávané setkání s trochu větší ještěrkou :-) - varanem.

Kvůli pohledu shora na Bangkok se vydáváme následující den na Zlatý vršek. A samozřejmě si procházíme i "obyčejné" čtvrti, kde vidíme, jak běžní každodenní život většiny populace tohoto rozlehlého města.

Začínám mít pocit, že Bangkoku už bylo dosti. Naštěstí se musíme přesunout na domluvené setkání do Laosu. Jedeme do Luang Phrabangu, nazývaného městem chrámů :-) Musím porovnávat s Bangkokem. Zdejší, na poměrně malé ploše nakumulované chrámy jsou menší, jemnější, zdá se mi, že i pro obyčejné lidi přívětivější. Užijeme si je do sytosti. Jakož i blízkého okolí. Oblíbenými se nám stávají procházky po břehu řeky Mekong, která svojí barvou trochu připomíná čínskou Žlutou řeku. Ale její proud je zde hodně silný a řeka uhání krajinou velice rychle. Motorové čluny, které přepravují cestující i náklady na druhý břeh, si musí nejprve pořádně najet proti proudu, aby se vůbec na druhé straně dostaly do přístaviště a proud je neodnesl mimo.

Krásný pohled na město, řeku i vzdálenější hory je z vršku v jeho centrální části. I tady je docela hodně zahraničních turistů. Jak bývá naším zvykem, vydáváme se i do míst, kam kromě domorodců skoro nikdo nezavítá. Necháme se převézt na pravý břeh Mekongu a tam si děláme krásný celodenní výlet mezi políčky a vesničkami pod horami. Všude jsou sami milí lidé, ještě nezkažení rozvíjející se turistikou. Vše a vždy s úsměvem a troškou zvědavosti, co že zde vlastně ti bílí dělají. A samozřejmě nemůže chybět oboustranně projevený pozdrav "sabaidí". Používá se vždy a všude. Cože asi znamená? Je hodně univerzální. Zahrnuje skoro vše - dobré ráno, dobrý den, dobrý večer a navíc ještě k tomu - hodně štěstí. Lidé se zde živí zemědělstvím, v jedné vesničce i hrnčířstvím. Pořád je co dělat, vegetace zde roste velice rychle. To v městě se většina lidí zabývá provozováním hotýlků a penzionů pro turisty a souvisejícími službami - od stravování až po dopravu (většinou motorovými tříkolkami, kterým tady říkají, stejně jako v Thajsku, tuk-tuky).

Nicméně jsme byli v očekávání dalšího výletu. K vodopádu, který se měl svým charakterem blížit našemu, v Číně oblíbenému, údolí Žlutého draka. Zde navíc byla avizována možnost se v přírodních jezírkách vykoupat, což v Huanglongu z pochopitelných důvodů nelze.

Ještě se trochu vrátím k počasí. Zatímco v Bangkoku se teplota pohybovala v rozmezí 23 - 32°C, tak tady je mezi 12 - 25 stupni. I zde je zkrátka roční období zima. Večer i ráno je vidět taxikáře, ale i další lidi, jak se hřejí u ohníčků, které si rozdělávají z nasbíraného dřeva v podstatě kdekoliv. Dokonce i na školních dvorech či zahradách se žáci o přestávkách hřejí u ohýnků, aby nastřádali teplo na další vyučovací hodinu. Žádné topení zde totiž není. Těch pár dní "zimy" se dá takto přežít a v létě je zde takové vedro, že...

Ale vraťme se k našemu výletu k vodopádu Kuang Si. Ten skutečně stojí za zhlédnutí. A pod ním krásná přírodní jezírka. Dokonce u některých oficiální cedule povolující koupání. Je krásně, slunce svítí, tak proč se tady nikdo nekoupe? Hodinky s teploměrem mi dávají odpověď. Voda je teplá celých 10o C. Takže naše těšení je pryč - do takovéhle ledárny přece jen nejdeme :-)

Ale abych se vrátil i k tomu, proč tady v Laosu jsme. Tedy kromě zájmu o zdejší lidi, přírodu, architekturu... Jde o cvičení. S kolegy z Laosu a Kambodže, se kterými jsme se zde sešli, jsme si ujasnili, proč mají zájem o tradiční čínská cvičení, zvláště pak o ta z Wudangu. Ale nakonec jsme se bavili a ukázali si i standardní čínské sestavy tai-či. V Číně jsou v parcích vidět lidé, kteří si cvičí pro zdraví. Sami či ve skupinách. Něco takového tady vidět není. Je pravda, že takováto cvičení se v Číně týkají především měst ev. rodin, které tento zvyk mají daný historicky. Zde v Laosu mají prostí lidé tolik pohybu, že už další - jakékoliv cvičení - prostě nepotřebují. A nemají na ně čas, náladu ani potřebnou energii. To jsme viděli na laoském venkově i v Luang Phrabangu. Kdo se chce věnovat bojovým uměním, tak se v rámci ozbrojených složek nebo sportovních klubů, které jsme však neměli možnost navštívit, věnuje zdejšímu bojovému umění Muay Lao, což je obdoba thajského boxu (Muay Thay). Tvrdé bojové umění, fyzicky náročné. Proto naši kolegové hledají něco, co by splňovalo jejich požadavky na cvičení pro zdraví ve smyslu čínského čchi-kungu či tai-či. Podobná situace je i v Kambodži. Tam je díky poměrně nedávným tragickým událostem a bojovému uplatnění populární Bradal Serey, což je rovněž tamní obdoba thajského boxu. Navíc ještě existují soutěže ve starodávném původním khmérském bojovém umění Bokator, které bylo údajně zobrazeno již na zdech chrámů v Angkor Watu a v současné době bylo formalizováno a uzpůsobeno i pro soutěžní zápasy. Ale opět nic, co by našim novým známým vyhovovalo. Zkrátka se nechtějí prát a na náročný fyzický trénink nemají dispozice. Takže jejich filosofie je přibližně stejná, jako ta moje. A tak jsme si v soukromí povídali i zacvičili. Na veřejné prezentaci místní neměli příliš zájem - a my to chápali. Takže jsme si spojili příjemné s užitečným. Cvičení s poznáváním další země.

Vyhrazený čas utekl příjemně, ale příliš rychle. S laoskými přáteli jsme se rozloučili a společně s Kambodžany se přesunuli do Siem Reapu. Tady jsme měli v plánu navštívit známé chrámy v nedalekém Angkoru a ev. si ještě zacvičit. Ke krátkému cvičení jsme měli příležitost pod svatyní na kopci nad jezerem Tonle Sap. Nálada byla velice uvolněná i zábavná, protože před naším odjezdem do Thajska jsme absolvovali pod vedením našich zdejších kolegů i ukázkovou lekci Bokatoru. Myslím, že jsme se bavili všichni :-)

Samozřejmě jsme nevynechali komplex chrámů v Angkoru. Mně osobně zajímalo, jak příroda dokáže pokořit lidské dílo. V menším rozměru jsem se o tom přesvědčil už ve Wudangu, kde jsem viděl zánik opuštěného malého kláštera, který postupně celý zmizel v džungli. Zdejší stavby však byly přece jen něco jiného. Kamenné bloky, velké stavby ... Současný stav chrámu Ta Prohm však ukázal, že pro přírodu ani takovéto dílo není přílišnou překážkou. A spojení přírody s lidským dílem - dojem to byl nezapomenutelný. Většina dalších chrámů včetně Angkor Watu, Angkor Thomu, Bayonu a dalších zůstala přece jen v zachovalejším stavu, i když se i tyto objekty průběžně opravují či rekonstruují. Po nějakém čase jsme se dostali do podobného stavu jako v Bangkoku. Památek už bylo příliš. Je zajímavé, že takto jsme nevnímali laoský Luang Phrabang.

Ještě bych se měl vyjádřit, jak na mě pocitově působil Angkor. Kromě již zmíněné nadvlády přírody a umístění celého komplexu v krásném prostředí (to je kapitola sama pro sebe), tak majestátný a uklidňující dojem jsem měl z obrovských hlav v chrámu Bayon, které se svými tvářemi rozhlíží do čtyř stran a každá má nepatrně jiný výraz či úsměv. U ostatních chrámů, včetně nejznámějšího Angkor Watu, jsem nevnímal nic až tak mimořádného. Spíš bych tento stav vyjádřil jako pocity - nepocity. Zvláštní.

A tak jsme se vyrazili zrekreovat na jih do Thajska. K moři na ostrov Koh Chang. Bydleli jsme naproti výcvikovému středisku Muay Thai, takže jsme měli příležitost sledovat i tréninkové lekce, které si cizinci zaplatili u zdejšího mistra. Zajímavé a poučné. Mohli jsme porovnat uvolněné i silové pojetí, lehkost ve srovnání s přístupem, spoléhajícím na výškovou a váhovou převahu. Ale my především odpočívali. Navštívili jsme různé pláže, z nichž každá měla trochu jiný charakter. Prošli jsme se i zdejším tropickým deštným pralesem až k nejvyššímu místnímu vodopádu (který byl sice hezký, ale my už jsme tak rozmazlení, že pro nás nebyl zas až tak velkým překvapením) atd. Nejvíce času jsme však trávili v moři, jehož čistá a příjemně teplá voda nám učarovala. Vůbec se nám odtud nechtělo.

Jan Turneber
leden 2014

Autor fotografií: Jan Turneber

Cesty do Číny