Všechny fotografie »

Léto. Dokončení několik měsíců trvajících příprav. Čas konečné realizace další skupinové návštěvy Číny. V poslední dekádě července vyrážíme. Sedm přátel, z nichž šest se vrací do země za Velkou zdí již minimálně podruhé. Máme v plánu navštívit místa známá, na která se rádi vracíme, ale i místa zcela neznámá, neuváděná v žádných průvodcích. Ta nás možná na základě minulých zkušeností s turisty nenavštěvovanými lokalitami lákají nejvíce.

Začínáme v Pekingu. Procouráváme důvěrně známá a milá místa.

Někde nevycházíme z úžasu co se všechno v souvislosti s olympiádou, která zde začne prakticky už za rok (8.8.2008), může dít. Obrovské stavební úpravy, demolice, rekonstrukce, zejména okolo náměstí Nebeského klidu. Přespat a hned druhý den navečer vyrazit obyčejným vlakem s tvrdým sezením směr Vnitřní Mongolsko. Samotná cesta vlakem byla hodně náročná. Část přátel takto ještě nikdy necestovala a už i jen "nástup" do vlaku byl pro některé z nich šokem. Když jsme se doopravdy a doslova probojovali na svá místa, zajištěná místenkou, po vyžádání jejich uvolnění a prvním vydechnutí, začali "nováčci" s pozorováním cvrkotu ve vagonu. Co všechno může člověka v takové chvíli napadnout? Třeba jen ve srovnání s důvěrně známými Českými drahami. Kolik že se to vlastně Číňanů může vejít do jednoho vagonu, když jsou jimi obsazeny všechny možné i nemožné prostory. Sedícími, ležícími, stojícími na jedné noze či připoposedávajícími na maličkých stoličkách či nepatrných místech, "nevyužitých" oficiálně sedícími cestujícími. Kolik tašek s jídlem se do takového vagonu může vejít, když pojídání všeho možného je nejoblíbenější a nejběžnější cestovatelskou zábavou. A jedna taška jídla pro jednu osobu určitě nestačí! No a kam se vejdou všechna ta spoluzavazadla? Různých tvarů, rozměrů, obsahu - někdy i včetně živých zvířat. Nakonec se někam vejdou. Je to docela obdivuhodné. Zkrátka zavazadla jet musí, i když třeba při sezení nemůžete nohama ani pohnout ... No a snad poslední, pro nás neuvěřitelné překvapení. Technické zvládnutí průjezdu vozíků s různým občerstvením mezi těmi všemi zavazadly a lidmi, téměř neprodyšně na sebe namačkanými. V situaci, kdy si rozmýšlíte i každé prodírání se na WC. Zkušenost a zážitek, který s běžnou CK určitě neuděláte. Fotka by možná řekla daleko víc, než výše napsané řádky. Nicméně jsem si ji odpustil, protože mi focení v této situaci připadalo jako nepatřičné.

Sice nad ránem, ale ještě za tmy vylézáme na menším nádraží. Po svedení pomyslné bitvy s neodbytnými taxikáři se vezeme běžným, kodrcajícím se autobusem k jezeru Dai Hai. Když nás průvodčí vysadila u "malého hotelu", trošku nás po probdělé noci přešel humor. Komplex s tenisovými kurty, bazénem atd. - zcela evidentně mimo naše finanční možnosti. Navíc jsme tam kvůli takovému luxusu nejeli. Ale štěstí stálo při nás. O pár metrů dál jsme se mohli ubytovat v podmínkách, které z domova většinou už neznáme. Záchod na dvorku. Ve žlabu je k mání i tekoucí voda. Pokojíky čisté a našim nenáročným požadavkům vyhovující. No a tohle všechno "nepohodlí" vyvážené snahou a péčí majitelů restaurace, ke které pokojíky patřily. No a to jídlo! Co všechno a jaké dobroty pro nás byli schopni a ochotni připravit. Pohádka. A samotné jezero? Zajímavé. Teplá voda, zatím provizorní místa na koupání, prostory připravující se na výstavbu velkých rekreačních komplexů.

Zatím jen pár cachtajících se místních obyvatel, dobytek napájející se z jezera. Velice brzy vše bude jistě jinak. Dostali jsme se sem ještě právě včas. Atmosféra se zde už začíná měnit.

A tak se další den loučíme s našimi domácími a přesouváme se autobusy do Datongu. Bývalé císařské hlavní město. I když je uváděno téměř ve všech průvodcích, potkáváme zde neasijské turisty jen zřídka. Nejvíce u obrovských reliéfů Buddhy v různých pozicích a podobách. Některé jsou umístěny v jeskyních. I metoda zpracování je zajímavá - použití omítek, někdy barevných na hrubě opracovaný kamenný základ. Celý komplex má svoji specifickou atmosféru. Velice silně a zvláštně pak působí i některé další církevní objekty v tomto, pro někoho docela obyčejném městě. Po několika pěkných a slunečných dnech se přesouváme spacím autobusem dál. Velice intenzivně průmyslově využívanou oblastí. Typickou nejen těžbou kvalitního černého uhlí, ale i množstvím elektráren a dalších energeticky náročných odvětví. Po cestě téměř neustále pokryté a vířené uhelným prachem se dostáváme po zhruba patnácti hodinách jízdy do dalšího bývalého císařského města Luoyangu. Je známé opět především skulpturami Buddhy ve velkém počtu a v různých velikostech. Od malých, několikacentimetrových po obrovské, o velikosti několika desítek metrů. Celý skalní areál leží u řeky. Pohled z její druhé strany dává na tuto významnou památku komplexní pohled. A právě zde se projevil obchodní duch Číňanů. Zatímco do nedávné doby byl protilehlý břeh, po kterém vedla veřejná silnice, volně přístupný, tentokrát jsme narazili na ostrahu a zábrany. Jakýkoliv, byť nepatrný pohled na památné objekty je teď možný pouze po zaplacení nemalého vstupného. Určitě však stojí za to. Už i pro neobvyklý zážitek a atmosféru, která je zde úplně jiná než v Datongu.

Svoji daň popularitě a snaze vydělat na všem přináší i návštěva Šaolinského kláštera. Z nedalekého Luoyangu se tam téměř nedá dostat přímým autobusem. Vždy jsou na cestě různé zastávky, kde by turisté měli utratit nějaké peníze. Díky tomu, že to byla už moje čtvrtá návštěva Šaolinu, podařilo se nám vyhnout některým "atrakcím" a strávit v prostorách kláštera a jeho blízkého okolí daleko víc času než bývá obvyklé. Užili jsme si to se vším všudy. Dokonce jsme zvládli i poměrně fyzicky náročnou cestu a vyšplhali se i vysoko nad klášter do Tamovy jeskyně ... Námaha byla odměněna nejen samotným dojmem z jeskyně, ale i úžasným pohledem na daleko dole ležící areál kláštera a nádherné hory okolo.

Zatím vše vychází, včetně počasí. A tak se vydáváme dál. Míříme do přírody. Do rekreační oblasti v okolí města Pingdingshan. Krásné hory, vodopády, kamenné skluzavky, vrcholky v mracích, pohádková atmosféra.

Náročné zdolání nejvyšší hory o výšce téměř 2 200 m.n.m. Charakter hor měnící se po nějakých dvaceti kilometrech. Hory sice z hlediska bezprostředního pohledu jiné, ale opět krásné, uchvacující, dodávající pohodovou náladu. Poměrně málo turistů. Nečínští pouze my ? pro mnohé návštěvníky jsme byli daleko větší atrakce než samotné hory.

Po několika krásných a odpočinkových dnech se díky omezené lokální dopravní infrastruktuře poměrně složitě přesunujeme do Wudangu. Dokonce jedeme i přes noc abychom dodrželi dohodnutý termín setkání s druhou skupinou. Stojíme před bránou do Wudangských hor a nevěříme vlastním očím. Od mé poslední návštěvy v r. 2005 zde vyrostl obrovský areál různých obchodů a služeb včetně odbavovací haly k odjezdu turistů autobusy do hor. Ale vše ještě není "zabydleno" a dokončeno. Navíc jsou připraveny další plochy pro novou výstavbu. Osobně mně děsí rozsah tohoto megalomanského projektu. I vstupné je nyní téměř dvojnásobné. Jedinou výhodou snad je bezplatná kyvadlová autobusová doprava po horách. A tak vyjíždíme nahoru do hor, spojujeme se s vedením wudangské školy, ubytováváme a čekáme na druhou skupinu.

Druhá skupina v počtu 17 osob odletěla z Prahy o devět dní později. Po předběžné dohodě s jejími účastníky měla zajištěné ubytování v Pekingu, výlet na neopravenou část Velké zdi a dvoudenní výlet do Chengde, císařského letního sídla s množstvím replik nejvýznamnějších staveb z celé Číny (včetně Tibetu). Stejně jako dopravu do Wudangu lehátkovým vlakem.

Následující ráno po spojení obou skupin začínáme cvičit. Učíme se Taihe Quan - tradiční sestavu "dokonalé harmonie". Ta je historicky svázaná se svatyní Taihe v areálu Tianzhu, rozkládajícím se na vrcholku Wudangských hor. Jako obvykle cvičíme ráno a navečer vždy po 90 minutách. Všichni přistupují ke cvičení velice odpovědně. To se následně odrazilo v tom, že na závěr pobytu obdrželi všichni účastníci od vedení wudangské školy osvědčení o účasti na výuce. Stejně jako v minulosti jsme měli možnost cvičit i na nádvoří kláštera Purpurových oblak. Většina účastníků věnovala svůj volný čas nejen opakování a přípravě na cvičení, ale i prohlídce všech možných svatyň a zákoutí Wudangských hor. Měli jsme možnost shlédnout i různá exhibiční vystoupení dalších wudangských škol bojových umění.

Po týdenním společném pobytu ve Wudangu jsme se rozjeli podle svých zájmů do různých částí Číny.

První skupina pokračovala do Wulingyuanu, kde nás tentokrát překvapilo množství slunečních paprsků - jako ostatně téměř na celé dosavadní cestě. Dojmy z překrásných tvarů skal byly tentokrát úplně jiné než při minulé návštěvě.

Měli jsme dostatek času zabrousit i do míst, která běžní turisté, kteří se zde zdrží většinou jen část dne, vůbec nenavštěvují. Sice jsme nachodili spoustu kilometrů i se značným výškovým převýšením, ale vždy jsme byli odměněni jasnými, zřetelnými a neobvyklými pohledy na nádherné scenerie. Když jsme se dostatečně nabažili přírody s jejími nesčetnými výtvory a několikrát prošli množství relaxačních stezek, zaměřených na stabilitu, rovnováhu, postřeh a šikovnost - čehož jsme si opravdu užívali (a všichni!!! - bez ohledu na věk), vydali jsme se do nedalekých, 1300 let starých čínských "Benátek". Tam jsme si zase vychutnali krásu dávné architektury a neopakovatelnou atmosféru úzkých uliček specifického kolorytu. Malé krámky nabízející nevtíravým způsobem typické zdejší výrobky a suvenýry. Mnohde jsme mohli pozorovat lidové umělce přímo při práci. Většinu z nás oslovil karamel se zázvorem, který mu dodával díky zvláštnímu způsobu zpracování neopakovatelnou chuť.

No a zase dál. Liuzhou, Guilin, Longsheng, návrat do Pekingu. Rozhodně zajímavá byla rekreační oblast dvě hodiny jízdy jihozápadně od Pekingu. Krásné a zase zcela jinak působící hory okolo kaňonu Gushanzhai. Krajina stále se měnící před očima. Příroda spojená s dovednostmi člověka. Na poměrně velkém území zajišťovaný provoz veřejného osvětlení a semaforů pomocí slunečních baterií. Paradoxem byly i přirozeně působící vodopády, jejichž zdroj vody zajišťovalo potrubí, táhnoucí vodu z řeky do poměrně velké výšky. Bambusové vory, na lanech zavěšené úzké, kymácející se můstky. Co všechno lze udělat pro rozvoj turistiky. Nicméně několikadenní pobyt zde byl balzámem na duši a skutečným odreagováním. I přípravou na cestu domů. Zhodnocením celého dosavadního pobytu, neobvyklých zážitků, krásných chvil a někdy i náročných situací.

A jsme znovu v Pekingu. Užíváme si posledních chvil. Před státním svátkem krásně nasvíceného náměstí Nebeského klidu s množstvím létajících draků. Různých tvarů, velikosti, délky. Některé dokonce využili miniaturizace elektroniky a vysoko na obloze předváděly své různobarevné světelné kreace.

Pocit harmonie. Jaký je to paradox s tím, co mne zde tentokrát opravdu vyděsilo! V mnoha případech velice necitlivé chování k přírodě, životnímu prostředí. Hrůzně zdevastované průmyslové oblasti, domky stojící na horách odpadků, ve kterých se batolí mimina a na kterých se pěstuje zelenina. Všudypřítomné plasty zabíjející život nejen v řekách. Jsou místa, kde se už sice sbírají plastové láhve a jiný odpad, začíná se dbát na čistotu, ale zatím stále převažuje názor, že příroda si se vším poradí. Ta ale už někde přestává mít sílu to stále se zvětšující množství lidmi vyprodukovaných, především pak plastových odpadků, zvládnout.

Co mne tentokrát obzvláště potěšilo? Fakt, že z čínského života zatím stále nemizí praktické využívání tai-či. Je to viditelné zejména v dopravě. V Pekingu sice trochu méně než v ostatních částech Číny. Je to krásný pocit. Plynule proplouvat davem, nepředstavitelným množstvím různých dopravních prostředků. Být v pohodě.
Jaký je to rozdíl mezi touto a naší, západní civilizací si uvědomujeme už před odletem domů. Při setkání s neasijskými spolucestujícími na pekingském letišti.

Bylo tu opět fajn. Ale už se stejně moc těšíme domů.

Jan Turneber
Praha, 9.9.2007

P.S. Ostatní účastníci podle jejich vyjádření bez větších problémů zvládli vše, co si předsevzali. Navštívili Lijiang, Dali, Chengdu, Leshan, Žluté hory, Šanghaj, Shilin, Kunming, Yangshuo a spoustu dalších míst. Někteří se do Číny určitě vrátí.

Autor fotografií: Jan Turneber

Cesty do Číny