Všechny fotografie »

Březnové jarní prázdniny mě letos zlákaly k výletu do Číny. Chtěl jsem si připomenout doby, kdy jsem tam jezdil úplně sám a bez jakéhokoliv servisu. Navíc jsem si domluvil setkání se svými mistry, se kterými se čas od času potkávám a probíráme všechno možné i nemožné. I poznání předjarního Wudangu, kde jsem v tuto roční dobu ještě nebyl, a zařízení některých detailů ohledně letního skupinového pobytu byly příjemnou motivací.

Měl jsem před sebou 11 dní, a tak jsem chtěl dobu cestování co nejvíce zkrátit. Peking mě přivítal osmi stupni Celsia a písečnou bouří. Tak honem na vlak a odjet do Wudangu. Standardní cesta. Jen před příjezdem na místo mě překvapili lidé, kteří pak vystupovali se mnou. Bez jakýchkoliv rozpaků, ať muži či ženy, sundali kalhoty a na dlouhé spoldní bavlněné prádlo navlékli ještě vlněné podvlékačky. Já očekával, podle zkušeností s podzimním Wudangem, že počasí bude příjemné. Jenže ouha - a tak jsem honem na sebe ještě na nástupišti navlékal větrovku. Čekal na mě mistr Yong s autem a vyrazili jsme do kláštera, kde si v létě někteří z nás vyzkouší mnišský život.

Jednání s představeným kláštera nebylo vůbec jednoduché, ale nakonec se přece jen obrátilo v náš prospěch. Příroda se rozhodla ukázat mi nejen místní předjaří, ale i zimu. Teplota začala klesat pod nulu a začal drobně poletovat sníh. Trochu něco jiného než jsem si představoval. Proto jsem rád přijal Yongovo pozvání k němu domů na čaj. Malý domek s tenkými zdmi, venkovní dveře dokořán otevřené, takže vnitřní i venkovní teplota byly úplně stejné. No a na dvorku něco jako malý, otevřený altánek. A v něm, při teplotě, která už klesla na mínus tři jsme pohovořili a popili čaj. Ještě že ten byl teplý. Potom se rychle ubytovat a vyrazit udělat s padajícím soumrakem ještě nějaké fotky sněhem zatím jen poprášeného Wudangu.

Blížící se večer a mrazivý vítr - byl jsem rád, že jsem mohl poměrně brzy do hotelu. Zapnul jsem topení na klimatizaci. Skutečně topila. Nicméně na víc než +5 stupňů se mi teplotu v pokoji za celou noc zvednout nepodařilo.

Ráno v 8 hodin vyrážím z hotelu. Stále mrzne. Před hospůdkou si dávám teplou polévku a placku a pozoruji okolí. Jsem překvapen. I v tuto roční dobu zde jezdí kyvadlové autobusy a společně se mnou už jdou k památkám a vyhlídkovým místům i čínští turisté. Sice pořádně nabaleni a zachumláni, ale jsou tady. Bez ohledu na rozmary počasí. Stejně jako z oken vlaku i zde se mi naskýtají neobvyklé pohledy. Tím, že listnaté stromy mají většinou opadané listí, mohu vidět i to, co je jindy listím zakryto. I béžově hnědá barva horské krajiny - zde ještě podtržená bílou barvou sněhu, působí nevšedním dojmem. Procházím si známá a oblíbená místa, sem tam nějaká ta fotka. Ruce přece jen zebou v mrazivém větru.

Obloha je dnes jasná, slunce stoupá vzhůru a postupně se otepluje. Tak si dělám výlet i do Opičího údolí. Tam jsem úplně sám. Je zde příjemně. Rozkvetlé magnólie, třešně, broskve, další keře, stromy a květiny, které ani neznám. Potok, ve kterém jsme se loni v létě ještě koupali a plavali, je skoro vyschlý.

Od loňského léta zde údajně nepršelo a i o nějaké větší sněhové pokrývce nelze mluvit. A tak je všude vidět nedostatek vody. Sotva třetinový stav vody v přehradě a voda v řece do ní tekoucí se sotva plouží přes balvany. Přesouvám se ke Klášteru Purpurových oblak. Milý, příjemný, do přírody krásně zasazený klášter. Domnívám se, že mě šálí zrak. Musím se štípnout, abych se ubezpečil, že se mi to nezdá. Z obou stran, těsně vedle klášterních zdí se staví. Betonové krabice. Vlevo zatím přízemní, vpravo už jednopatrová větší budova. Vše rozestavěné, takže je otázkou, jak budou tyto objekty vypadat po dokončení.

Zatím mi není jasné, co by v nich mohlo být tak důležitého, aby z mého pohledu hyzdily panorama kláštera. To nový, další zbytečný hotel, je alespoň schován za zalesněným ostrohem, takže tady neruší. Trochu je mi z toho smutno. Všude se zde staví. Rekonstruují hotely, vznikají nové a ne zrovna malé objekty, jak u brány do hor, tak i u Tai-či jezera. Vypadá to, že jsou zde očekávány davy turistů. Náladu mi zlepšuje až setkání s mými prvními učiteli kung-fu a tai-či. Jak standardního, tak tradičního. Že bylo co povídat ukazuje fakt, že jsme skončili a rozešli se až následující den navečer. Dozvěděl jsem se mnoho zajímavého a užitečného. O vztahu instruktorů, žáků či mistrů k jejich mistrům, o nové cenové politice a prioritě finančního hlediska, o přístupech a rozdělení zdejších kung-fu škol, o jednotlivých sektách, o snaze naučit cizince co nejméně za pokud možno co nejvíce peněz, o tom, že bez dlouhodobých kontaktů a známostí (což se mě naštěstí netýká) se dostanete jen ke slabému odvaru z toho, co si wudangští mistři předávají mezi sebou a ev. svými žáky. Jak vidíte, bylo toho na povídání víc než dost. A tak s hlavou plnou změti myšlenek brzy usínám.

Ráno se ještě chvíli porozhlédnu dole pod horami a okolo Tai-či jezera.

Mým dalším cílem jsou Pětibarevné vodopády. Při současném suchu sice ani v nejmenším netuším co uvidím, ale přesto doufám, že se tam alespoň trocha vody někde najde. Nejdříve se tam však musím přes Xiangfan přiblížit, přespat a pak hurá dál. Na rozdíl od Wudangu je tady turistický ruch zatím úplně v plenkách. Ve větším městě cca dvě hodiny jízdy autobusem od vodopádů nemají o jejich existenci ponětí. Nakonec jsem se ale přece jen dověděl, co jsem potřeboval. Brzy se mi podařilo nasednout do malého autobusu, jedoucího mým směrem. Je plný - většinou rolníků, mamin s dětmi a babiček, kteří si vyrazili do města na nákup. Šplháme do hor. Krásná, skalnatá, rozkvetlá krajina. Jedeme cestami i necestami, hluboké rokle těsně vedle krajnice sotva trochu zpevněného povrchu silnice vyvolávají úvahy, zda by někdo měl při pádu autobusu dolů vůbec šanci přežít. Neměl. Ale to tady nikoho nevzrušuje. Ani žádné pojištění se k jízdence nepřiplácí jako např. v některých tzv. rizikových místech v Malém Tibetu. A řidič jede jako o závod. Je krásně, sluníčko svítí, viditelnost výborná, tak se kochám. Stojí to za to. Vystupuji v miniměstečku. Nikde žádná informace o vodopádech, člověk by si myslel, že je tu špatně. Podnikavost ale funguje i tady. Za desetinásobek jízdenky na autobus, kterým jsem jel dvě hodiny, mě místní jakoby taxikář doveze 6 km k vodopádům. No patří to k místnímu folklóru. Jinak bych ty vodopády asi vůbec nenašel. Ale má to svou výhodu. Za 24 hodin, které jsem tam strávil, jsem potkal jen jedny čínské manžele. Zkrátka absolutní klid. Je slunečno a teplota 12 stupňů mi ve srovnání s Wudangem připadají jako velice příjemné.

U prvního vodopádu mi není do zpěvu. Ani kapička, ani čůrek vody nestéká z vysoké skalní stěny. Začínám sestupovat dolů do kaňonu. A konečně. Odkudsi se vzal potůček podzemní vody a další vodopády jsou doopravdy i nyní alespoň trochu vodopády. Za normálního stavu vody to tady musí pěkně hučet, ale já jsem vděčný za pěknou podívanou podbarvenou příjemným bubláním a zurčením vody. Procházím si celé údolí s většími či menšími vodopády. Až dolů, kde se tok potůčku zklidní a pokračuje už loudavě dál ve svojí cestě. Je tu pěkně, mám čas, tak jsem se rozhodl tady strávit 24 hodin. Ona taková noc u vodopádů za svitu Měsíce při úplňku také není úplně všední zážitek. Stálo to za to.

Ráno se ale na obloze objevily mráčky, a tak jsem udělal ještě pár fotek a pěšky se vydal na autobus. Pořád se musím divit, jak tady lidé mohou žít. Všude samé skály, balvany, propadlá zem. Šedivé skály a okrově hnědá půda malých políček mi nějak nejdou dohromady. U každé chaloupky je minimálně jeden pes. Před pár lety toto bylo ještě nemyslitelné. Stejně jako psí domácí mazlíčci ve městech. Ale vše se zde vyvíjí velice rychle. Do městečka jsem dorazil těsně před odjezdem autobusu, takže mám docela štěstí. Hornatou krajinu vidím zase z jiného úhlu. Vše ukazuje, že je v Číně spousta krásných míst (stejně jako u nás), která bohudík zatím zůstávají ušetřena přílišného zájmu turistů. S úsměvem mě vítá dědeček v minihotýlku, kde jsem spal předevčírem. Jako bychom byli staří známí. Potom uspokojit hlad talířem vrchovatě naloženým dobrými, pálivými nudlemi, které jsem si dal v pouliční jídelničce a jdu dospat to, co jsem zameškal u vodopádu. Druhý den si trochu procházím město a večer pak vyrážím vlakem směr Peking.

Zase jsem na cestě skoro 24 hodin. Lehátko mi dává ale dost pohodlí. Takže pohoda. Peking mě vítá slunečným počasím a teplotou 10 stupňů. Už jsem si zvykl. Je pěkný první jarní den. Po ubytování ještě procházka po nejbližším okolí, nakoupení pár dárků a sbalit. Zítra dopoledne odlétám.

Jan Turneber
březen 2011

Autor fotografií: Jan Turneber

Cesty do Číny