České centrum tradičních čínských cvičení

Cesta do Číny na podzim 2008

Když jsme se na jaře vrátili z cesty do Hongkongu a jižní Číny (viz zprávu na webu), objevily se hned dotazy na to, jak to bude s cestou do Wudangu v létě. Jezdíme tam každý rok, tak jsem začal zjišťovat ceny letenek a další informace. Olympiáda ale rozhodla za nás. Zvýšené ceny letenek i hotelů nejen v Pekingu, daleko komplikovanější možnost získání víz - zkrátka jsme naši cestu o rok odsunuli s tím, že o to více se naučíme a Čínu si užijeme v létě 2009.

Ale vše nakonec dopadlo jinak. Po avízu z "naší" školy ve Wudangu, že právě letos na podzim se tam koná 3. mistrovství světa v tradičním wu-šu, jsme se přece jen rozhodli zkusit se do Číny v době, kdy tam běžně nejezdíme, podívat. ČSFu na tuto akci vysílal svůj oficiální závodní tým a my jsme dostali možnost se zúčastnit jak samoplátci. Když už si člověk vše sám platí - a letenka činí z výdajů dost značnou částku, tak je škoda jet pouze na závody a pak hned zpět.

Proto jsem se dohodl se třemi spřízněnými dušemi - Hankou, Markétou a Stáňou - a vymysleli jsme cestovní plán. Pomocí mnoha e-mailů a telefonů s čínskými známými jsem pro nás zajistil ubytování v Pekingu, jízdenky do Wudangu i zpět do Pekingu, výlet do nenavštěvované části Wudangských hor pro celý společný osmičlenný tým a další nezbytné věci. Samozřejmě letenky a víza. Oficiální závodní tým, který jel pouze na závody a zpět, měl veškerý servis zařízený ČSFu.

A tak jsme ve čtyřech vyrazili 24. října ráno za podzimní Čínou. Na přestupu v Londýně máme dost času, a tak si děláme krátký výlet do centra. Máme štěstí. Jak na krásné počasí, tak i na střídání stráží u Buckhinghemského paláce. Ještě prohlídka Westminsterského opatství a některých přilehlých lokalit a zpět metrem na letiště. Příjemně strávená doba čekání.

Letadlo prošlo nad Čínou několika turbulencemi, ale naše výprava to přežila bez újmy, což se o některých dalších cestujících s labilnějšími žaludky říci nedá. Ale už jsme v Pekingu na novém letišti. Paráda. Jak z hlediska architektury, organizace, dokonce je i dobrá viditelnost a krásně svítí sluníčko. Nově postaveným metrem se vyrážíme ubytovat. Vše je v pohodě, dostáváme i lístky na lehátka ve vlaku do Wudangu, který nám odjíždí za dva dny. Máme tedy dost času na aklimatizaci i prohlídku toho, co nás zajímá. Samozřejmě si po odpočinku nejdříve dáme první čínské - pořádné a hodně dobré jídlo v pouliční hospůdce. A pak vyrážíme na procházku po nejbližším okolí včetně náměstí Tchien-an-men. Na rozdíl od děvčat, která jsou v Číně poprvé a vše je pro ně nové a zajímavé, já spíš vnímám to, jak vypadá Peking po olympiádě. Dostáváme se ke kopuli nového Velkého národního divadla. Ještě zde kameníci dočišťují plochy těsně sousedící s kopulí, které budou napuštěny vodou, v níž se celá stavba bude odrážet. I přesto již nyní v západu slunce vynikají jednoduché, čisté linie stavby, působící monumentálním dojmem. Obdivuhodný je soulad této moderní a uvnitř velice účelné stavby s okolím reprezentovaným jak Zakázaným městem, tak i architektonicky specifickými a jednotně působícími stavbami na Tchien-an-men. Navíc okolní krásná parková úprava. Stmívá se a tak máme možnost obdivovat i velice decentní a vkusné nasvícení staveb v centru Pekingu Jednoduchost, zdůraznění specifických linií?

Probouzíme se do slunečného rána. Hned po snídani vyrážíme na okraj Pekingu do Západních hor a k Ležícímu Buddhovi. Je neděle a tak stejný nápad mělo poměrně dost lidí. Alespoň máme možnost srovnávat naši a zdejší MHD. Některé odlišnosti zde jsou. Třeba jen cenová politika, síť veřejné dopravy a možnosti jejího využívání. Nicméně jsme rádi, že se dostáváme do autobusu a po hodině jízdy jsme uprostřed zeleně. Užíváme si jí stejně jako atmosféry a linií typických staveb altánků a pavilonů, chrámových staveb i Ležícího Buddhy.

Čas zde rychle utíká, a tak s počínajícím soumrakem začínáme uvažovat nad cestou zpět. Opět stejně jako většina čínských výletníků. Na konečné autobusů se hromadí nespočetné davy lidí. Zdánlivě neřešitelná situace a výhled na to, že do hotelu se máme šanci dostat někdy druhý den ráno. Je zde však historicky daná zkušenost. Kdo jiný než Číňané by měl mít zvládnutou problematiku davů a záležitosti mas. Perfektní organizace, operativní přizpůsobování konkrétní situaci, materiální zabezpečení reprezentované v tomto případě plynulým nájezdem zvýšeného počtu autobusů. Navíc disciplinovanost Číňanů respektujících bezvýhradně pokyny uniformovaných autorit. Zkrátka na necelou půlhodinu jsme v autobusu k metru. A tak si ještě můžeme dát nedaleko hotelu opět velice dobrou večeři. Postupně ochutnáme snad celý jídelníček?

Je opět slunečné ráno. Odpoledne odjíždíme do Wudangu a tak zbývající čas využíváme k zajištění ubytování, které budeme potřebovat po svém návratu do Pekingu a k courání po uličkách s nízkými starými domky, prodejničkami a stánky se vším možným. Chutungy působí sice romanticky, ale nikdo z nás by v nich asi žít nechtěl.Protože je mimořádně dobrá viditelnost dopřáváme si pohled na Peking z vyhlídkové plošiny televizní věže ve výšce 238 m. Stojí to za to.

Potom pozdní oběd a vyrážíme na nádraží. Sedíce na batozích v čekárně jsme objektem zvědavosti některých cestujících, ale jejich zájem není dotěrný. Stejně jako ve vlaku. Otevřená kupé s lehátky nám pro naši cestu maximálně vyhovují. Jen si musíme zvyknout na vůni nohou našeho spolucestujícího a všemožné pachové vjemy z jídel, cestujícími neustále konzumovanými. Ale jde o běžný vlak. I takhle se lze seznámit s životem větší části Číňanů. Vyspalí a odpočinutí přijíždíme následující odpoledne do místa určení. Vítá nás mraky a mrholením.

O to srdečnější jsou organizátoři akce, kteří čekají před nádražím. Máme přidělenu vlastní "pečovatelku", která působí i jako tlumočnice. Odváží nás autobusem do hotelu. Tam vyřizujeme potřebné formality, platíme v  USD veškeré náležitosti a poté dostáváme klíče - karty - od pokojů. Okamžitě se setkáváme s druhou , oficiální závodní skupinou, která dorazila již o jeden den dříve. Seznamujeme se a domlouváme si program na zítřek. Vše je jasné a tak si jdeme vybalit, navečeřet se a v mírném dešti prohlédnout nejbližší okolí hotelu.

Ráno nás probouzí sluníčko, a tak po oficiálních schůzkách, které museli absolvovat vedoucí výpravy s koučem, vyrážíme společně s mým známým na výlet do nenavštěvované části Wudangských hor. Máme pro sebe minibus, ze kterého sledujeme projížděná městečka a vesnice i měnící se krajinu podél řeky, proti jejímuž proudu stoupáme do hor. Příkré srázy, uzoučká silnice, mosty, otevřená ústí jeskyň u řeky, zajímavá příroda. Dostáváme se až do vesničky, která je známá svým folklórem. Náš příjezd budí všeobecné pozdvižení. Jsme předmětem zájmu především dětí. Cizinců a ještě k tomu "bílých" sem zrovna moc nejezdí. Tak se procházíme po okolí, bavíme s místními, dokonce i poobědváme typicky místní stravu a pomalu se vracíme zpět, protože večer nás čeká oficiální slavnostní zahájení 3. mistrovství světa v tradičním wu-šu. To je pojaté ve skutečně velkém stylu. Nástup všech zúčastněných sportovců na velký stadion, ohňostroje a velice působivý a zajímavý galaprogram za účasti nejlepších umělců a sportovců Číny. Navíc tématicky laděný na historii a bojová umění Wudangu. Něco jako zahájení olympiády v malém. Stálo to za to.

Do Wudangu nás dopravila kolona autobusů. Cestou jsme mohli sledovat okolní přírodu. Velice mile a zvláštně působí obrovské plochy - snad všechna volná místa na stráních, které je vidět ze silnice - plná drobných stromků obalených oranžovými tečkami - mandarinkami. Je to pohled, který ze svých dosavadních, převážně letních návštěv, neznáme. Stojí za to. Připravená šou je věnována místním bojovým uměním a je opět připravena ve velkém stylu. Poté jsme autobusy dopraveni ke klášteru Purpurových oblak. Kvůli velikému množství účastníků akce jej můžeme obdivovat jen zvenčí. A to ještě pouze v mlžném oparu, protože kvůli změně počasí a husté mlze nejsou okolní hory vůbec vidět. I když zde vše znám velice důvěrně, je i tento romantický pohled na klášter vystupující v obrysech z mlhy velice příjemný a neobvyklý. Po příjemné chvilce na místě, kde v létě budeme opět cvičit na posvátných kamenech klášterního nádvoří, se vracíme autobusy zpět do hotelu. Jediným zklamáním z tohoto dne byla večerní akce, na které měly být předvedeny ukázky různých stylů tai-či a dalších bojových umění z Wudangu. Všichni jsme se velice těšili na to, že uvidíme i to, co jsme zatím neměli možnost vidět. No a když pak z toho byla jen velice nudná přednáška o základech tai-či?

Následující tři dny probíhaly vlastní závody. Mistrovství světa se vším všudy. Žádná soutěž, na které by byli odděleně posuzování Číňané resp. asiaté a zvlášť "bílí" či ostatní neasiaté. Zažil jsem velice příjemné překvapení. Praktické zjištění, že česká úroveň zvládnutí tradičního wu-šu je velmi dobrá. Všichni z oficiální závodní části týmu získali taková umístění, se kterými myslím doma nikdo ani nepočítal. I když jde o téměř "profesionální" závodníky s velikými zkušenostmi. Zkrátka paráda. Zážitkem bylo vystoupení Jirky v soutěži beze zbraně. Dal na frak všem svým soupeřům výkonem, který byl určitě o třídu lepší než u všech ostatních. Ale líbili se i Martin, Petra a Radka. Kdo mě nejvíce potěšil z našeho nezávodního týmu samoplátců? Markéta, která se ve wudangském tai-či dokázala za necelých 6 týdnů, které uplynuly od mistrovství ČR, a na kterém skončila poslední, zlepšit mimořádným úsilím tak, že dosáhla na stříbrnou medaili na MS? Uznání zaslouží i Hanka, které trošku nepřálo štěstí. Na soutěžích ovlivňuje výsledek příliš mnoho faktorů. Od přípravy závodníků, rozhodčích, závodní plochy, soupeřů a jejich počtu, časové organizace soutěže a vlastní doby nástupu, vylosovaného pořadí? Takto bych mohl pokračovat velice dlouho. A právě proto chci všem našim - celému týmu - ještě jednou i takto pogratulovat k dosaženým výsledkům. Zaslouží si to.

Pak už jen společná slavnostní večeře všech zúčastněných na závěr. Závodní skupina se okamžitě vrací domů. Takže rozloučení a popřání šťastné cesty. My se vracíme do Pekingu až následující den odpoledne, a tak máme ještě dost času na procházky po okolí.

Je krásně, teplo jako v létě. Procházíme nedalekým sídlištěm. Na jeho konci vidíme "malou velkou zeď". Rádi bychom se na ni dostali a rozhlédli se z ní po okolí. Jenže na ni z této strany zdi nevede žádná schůdná oficiální cesta. A tak ji zdoláváme jako nájezdníci poněkud dobrodužným způsobem ?
Stálo to za to. Pak už jen cesta na vlak a pohodlně na lehátcích do Pekingu.

Ubytováváme se v hotelu ještě blíže Tchien-an-men a užíváme si okolí. Zážitků a vjemů zrakových, chuťových, čichových i sluchových. Nakupujeme čaje, dárky, kocháme se noční atmosférou. Máme dost času, a tak nikam nespěcháme. V následujících dnech si prohlížíme Zakázané město a rozhlížíme se z Uhelného pahorku. Už se přece jen začíná projevovat smog ve formě zatím mírného oparu. A tak dál do Beihai parku ke stupě a Stěně devíti draků.

A v dalších dnech? Pokus dostat se do podzemního města, které je však zavřené. A tak alespoň na Velkou zeď. Běžným linkovým autobusem na nejstarší opravenou část v Badalingu. Tam, ve výšce přes 600 m.n.m. už je docela zima a fouká silný studený vítr. Ale i to zvládáme, a tak si dáváme okruh po zdi - místy docela náročný. Ale jsme nadšeni, spokojeni. Zážitky překonávají očekávání i nezbytné útrapy.
Po návratu ještě hledáme krámek se zbraněmi - v tu dobu však už zavřený. A tak si alespoň dopřáváme zasloužené pivo v klasické čínské hospůdce IV. cenové skupiny. Další den si pro sebe kupujeme každý nějaký vějíř či meč, co nám padly do oka. Zkrátka máme zase něco dalšího z Číny. A navíc tohle zcela určitě užijeme při cvičení. Je krásně. Proto vyrážíme ještě do Letního paláce. (obr. Letní palác - koridor obr 035 + kamenná loď 055).
Počasí nám pořád přeje. A tak si to užíváme. Ale už je podzim. Spousta draků na obloze. K večeru už se dost ochlazuje a tak se rádi vracíme na dobrou večeři a na hotel. Už nám v Pekingu zbývá poslední den. Ráno vyrážíme do parku k Chrámu nebes, abychom si zacvičili společně s Číňany. Přes noc se ale hodně ochladilo. Už je to i na rukavice a teplé spodní prádlo. Tak se zkoušíme trošku hýbat, cvičit, prohlížíme si park a v něm všemožné pohybové aktivity.
A pak se honem ohřát, nakoupit ještě pár dárků pro nejbližší, zajít na opět tradičně dobré jídlo - a den je pryč. Honem zabalit.

Ráno po snídani vyrážíme metrem na letiště. Vše je OK. Trochu nostalgické rozloučení s Pekingem a už jsme na cestě do Londýna. Už jsme zase ve "své" civilizaci. Velice aktivní úředníci nás zouvají do ponožek a mně probírají velice důkladně všechny věci v příručním zavazadle i oblečení. A to jen proto, že si s sebou vezu upomínkový předmět, který ještě nikdy neviděli ?. Navíc ještě zpoždění odletu. Do Prahy se dostáváme až o půlnoci z 9. na 10. listopadu.

Shodujeme se, že to byl parádní výlet. Všichni se chceme do Číny opět vrátit. Někteří již příští léto. Tak za několik měsíců?


Jan Turneber
15.11.2008

Cesty do Číny