20. narozeniny
Dvacet let. To je skoro věk jedné generace. O co vlastně jde? Čím se zabýváme? Možná to vystihl sv. Mikuláš na pravidelném setkání taičistů ve Fryštáku, které se uskutečnilo 5. 12. 2009. Využil své dokonalé znalosti taičistické terminologie a s nadhledem jemu vlastním konstatoval:
Otevírám zlatou knihu a s překvapením zde nalézám dnes jen jedno jediné jméno. Jde o velikého hříšníka, který si zaslouží obzvlášť velké pozornosti a který je zde dnes mezi námi. Jmenuje se JAN a jeho viny jsou veliké:
Za pár dní uplyne již dvacet let od chvíle, kdy tento provinilec založil ČESKÉ CENTRUM TRADIČNÍCH ČÍNSKÝCH CVIČENÍ. Těm, kdo netuší, o co se jedná, tuto hrůzostrašnou instituci přiblížím. Je to mučírna a utrpení způsobující spolek. Tento hříšník Jan v ní nutí bezbranné lidi, aby za ním docházeli do tělocvičny, kde je týrá, mučí a trápí. Tatíky a matky láká od rodin, aby místo poleženíčka u televize či různých tělesných požitků cvičili a trápili se, nastavujíce se do podivných postojů a poloh, mnohdy nesmyslných a ponižujících.
Tito původně důstojní bohabojní občané za ním už dvacet let chodí do tělocvičny, odkládají saka a kravaty, dámy silonky a lodičky, všichni si navlékají upocená plandavá trika a vytahané tepláky, a to všechno jen proto, aby se pak oním známým tyranem Janem nechali štelovat do směšných postojů, jako je PUBU, MABU, BUBU :-), a kdo ví, jak se všechny jmenují. Rukama tito ubožáci musí PROHRABÁVAT KOŇSKÉ HŘÍVY, HLADIT PTÁKŮM JEJICH CHVOSTY, BRNKAT NA VŠELIJAKÉ LOUTNY, BIČEM PRÁSKAT, TKALCOVSKÝ ČLUNEK PROHAZOVAT kdovíčím a dokonce i JEHLU ZAPICHOVAT AŽ DO MOŘSKÉHO DNA! A kde ho vzít v české kotlině? Že?
Místo krásných prstíků musí mít tito nešťastníci PAŘÁTY, rukama mávajíce a tvrdíce, že BÍLÝ JEŘÁB ROZPÍNÁ SVÁ KŘÍDLA. Směšně se motají všelijak dokola s dlaněmi k nebi domnívaje se, že na nich drží ČAJOVÉ ŠÁLKY nebo kutálejí bůhvíčím, tvrdíce bláznivě, že jde o OHNIVOU KOULI, kterou však jaktěživ nikdo nikdy neviděl. Spínají ruce ke stropu tělocvičny naivně očekávajíce, že z něho začne padat nějaké PADAJÍCÍ LISTÍ. Komicky mrskají nohama do vzduchu a říkají tomu LOTOSOVÝ KOP.
A to ještě není všechno! Takto dostatečně ztumpachovělým ubožákům už dvacet let vkládá náš hříšník Jan do rukou všelijaké podivnosti - vějíře, meče, šavle, hole, kterými oni pak velmi nedůstojně mávají kolem sebe, vypadajíce, jako by obtížný hmyz odháněli.
Až zničila tato hříšná duše všechny Pražáky, vyrazila s podobným záměrem i do dalších míst vaší krásné vlasti, takže už pěknou řádku let sužuje bohabojné občany i v Hradci Královém, Brně, Šumperku, Olomouci, Havířově, Příboře, Luhačovicích, Letohradě, Břeclavi a poslední léta už i u vás ve Fryštáku - původně slušném to městě.
A ani to mu ještě nestačí. Své oběti vyváží i za hranice země. K MOŘI je láká, kde jim však není dovoleno čvachtat se, opékat na slunci či užívat si s místními chasníčky a krasavicemi, i tam se musí cvičit a týrat tělo.
Ty nejméně odolné jedince, kteří zcela podlehli jeho kouzlu a propadli těm podivným pohybům, ty vozí dokonce až na druhou stranu zeměkoule, do samotné Říše středu. Tam už ovšem končí moje kompetence.
Co s tímto hříšníkem? Jaké bude rozhřešení? Jaký trest? Co nám říká naše Zlatá kniha?
Co to však vidím? Čtu správně? Ve Zlaté knize nalézám zápis, že hříšníku Janovi je nutno jeho viny ODPUSTIT. Prý snad dokonce UŽITEČNÉ a UŠLECHTILÉ je jeho snažení. Prý že je snad PROSPĚŠNÉ tělům a duším jeho lidiček...
Teď by to možná chtělo napsat něco malinko vážnějšího. Pokusím se.
Již od počátku je hlavní náplní Českého centra tradičních čínských cvičení (ČCČC) pohyb. Především pak tai-či (taiji, Tai Chi, tchaj-ťi). Jak standardní tak tradiční. Kvůli pestrosti zařazujeme do cvičení, byť v daleko menší míře i jiné, ale související aktivity. Není nic zvláštního, že tai-či cvičíme už tak dlouho. Vždyť podle oficiálních pramenů existuje již téměř 400 let. I když se jeho zaměření s časem mění.
Důvodem k dlouhodobé existenci jakéhokoliv klubu, spolku či sdružení musí být něco víc než jen náplň činnosti. Podle mě je to poznání. Osobní. Vyzkoušení na vlastní kůži. Zjištění, že to - přesně tohle k něčemu je, že mi to něco dává. Informovanost, zájem, přístup, odhodlání, vytrvalost. Abychom u pohybové aktivity vydrželi a přinášela nám uspokojení, pak ji musíme zvládnout. Dostatečně dobře.
Již při svých prvních návštěvách Číny jsem pochopil, že tradiční výuka wu-šu není pro nás nejvhodnější. I když má hodně do sebe. Je dobré si ji vyzkoušet, zažít - nejlépe v Číně, ve škole, kde na Vás nebudou brát ohledy jako na cizince. Být žák jako kteréhokoliv jiný, který, když se nechytá, má smůlu. Potom ze sebe, pokud to berete vážně, vydáte úplně všechno. Víc než si vůbec myslíte, že můžete. A výsledky pak stojí za to.
My jsme zvyklí na něco jiného. Kdybych chtěl čínský způsob výuky důsledně uplatňovat u nás, brzy bych v tělocvičně zůstal sám. A tak mým vůbec prvním úkolem bylo modifikovat a naší mentalitě, zvyklostem a schopnostem přizpůsobit systém výuky. S potěšením mohu konstatovat, že se to povedlo a v podstatě již od ledna 1990 jsme schopni naučit tai-či na dostatečné úrovni každého, kdo se je opravdu chce naučit a nevzdá to po prvních dvou lekcích.
Asi nejdůležitějším faktorem jsou lidé. Kolegyně, kolegové, instruktoři, cvičící. V tomto směru mám neobvyklé štěstí. Mám okolo sebe jen samé báječné lidi. A od toho se odvíjí i pohoda při cvičení. Samozřejmě nechybí ani legrace. I když situace je jiná v Praze a jiná na menším městě třeba na Moravě. Zatímco v Praze jde především o setkávání při cvičení (a někdy i po něm při povídání v hospůdce), na jiných místech se většinou cvičící setkávají úplně bezprostředně a spontánně i při dalších příležitostech.
Úžasná jsou třeba již tradiční fryštácká Mikulášská setkání, víkendová cvičení na Morávce i další akce. Všechny takovéto pro mě velice milé a mimořádné události vyžadují nemalé nasazení a spoustu práce s jejich uspořádáním, napečením dobrot atd. I když bych zde mohl uvést mnoho jmen dobrých duší, které se starají o pohodu cvičících i v necvičební dobu, snad mi prominete, že uvedu jen jedno. Drahuška Tomášová. Ve svých nyní již 82 letech dokáže zorganizovat a zajistit nebývalou účast nejen na víkendových seminářích, ale i se svými kolegyněmi připravit naprosto dokonalou atmosféru na všech jejích akcích.
Nejen organizační záležitosti, ale i zaměření cvičení je o zájmu lidí. Tai-či je bojové umění. Svým původem. Většina lidí je však nyní cvičí jen pro svoje zdraví a pohodu. Několikrát jsem zkoušel zabývat se více i bojovými aplikacemi. A to ve skupinách mladých lidí. Moc jsem neuspěl. Podobné to bylo i u cvičení ve dvojicích s tuishou. A tak zůstalo jen u informativního předvádění ev. vyzkoušení v rámci výuky. Každý taičista bojuje, a to i při cvičení sestavy, především sám se sebou. Což je podle mého názoru mnohdy mnohem těžší než souboj s jiným protivníkem.
Standardní tai-či beze zbraně jsme po několika počátečních letech rozšířili o cvičení se zbraněmi a dále je doplňujeme tradičním tai-či z Wudangských hor. Wudangquan máme možnost učit se při našich cestách přímo u tamních mistrů. Dlouhodobé a velice dobré vztahy máme se školou Kláštera purpurových nebes. Spektrum cvičených sestav máme velice široké. Proto je v Praze jeden z pravidelných tréninků věnovaný opakování. Bez toho by to nešlo. A zapomenout něco z toho, co se člověk třeba pracně naučil, je škoda. Navíc si z každé návštěvy Wudangu dovezeme další novou, i když starou sestavu.
Jsou lidé, kteří se potřebují stále učit něco nového. Třeba bez toho, že by pořádně zvládli to, co se učili dříve. Jako učitelé a instruktoři se snažíme, aby cvičení všech našich žáků vypadalo tak jak má - samozřejmě při respektování individuálních možností a eventuálních omezení. A tak je běžné, že někdo zkusí a odejde, ale jiný přijde nebo se vrátí. Takový normální koloběh. Nikde není řečeno, že to, jak a co cvičíme, musí vyhovovat každému. Směrodatný je pro mě názor a hodnocení mých učitelů v Číně. Konec konců proto tam už víc než 20 let jezdím. Učit se a zdokonalovat.
Pro někoho je měřítkem úspěšnosti počet medailí a titulů z různých soutěží. Pokud bychom to brali takto, jsme na tom hodně dobře. Stříbrná a bronzová medaile z mistrovství světa v Číně, zlaté medaile z různých ročníků mezinárodních soutěží v Hongkongu, uznání z dalších soutěží v Číně. Vše pod záštitou International Wushu Federation (IWUF), čili s maximální možnou objektivitou a nezávislým hodnocením. Jak jsem již trochu naznačil, až tak vážně ty medaile nebereme. Proč tedy na zahraniční spíše řečeno asijské nebo čínské závody občas jedeme? Nejde jen o vypilování technických detailů, což je i běžnému cvičení jen a jen ku prospěchu. Rozhodujícím faktorem je, že pouze na takovýchto akcích lze vidět sestavy, styly a vystoupení, jaké jinde neuvidíte. A eventuelně se i něco naučit. Toto je ten hlavní motiv, proč někam vyrazit. Navíc si tyto výjezdy vždy spojujeme s poznáváním nejbližšího zajímavého okolí místa konání soutěže. Jedinou vadou je fakt, že si vše každý platíme ze svých peněz. Ale vždy to zatím stálo za to.
Že jsem nic nenapsal k těm dvaceti letům? Jak jsme vznikli a tak? Dobře, tak alespoň několika řádky. V polovině 80. let jsem měl možnost, díky tehdejšímu kulturnímu radovi Velvyslanectví ČLR v Praze, seznámit se s tai-či. Zaujalo mě. Natolik, že když se mi konečně v létě 1989 podařilo dostat na oficiální trenérský kurz čínských bojových umění (wu-šu) do Pekingu, zvolil jsem si tai-či jako hlavní specializaci.
Po návratu domů mi přišlo úplně samozřejmé, že tai-či začnu učit. Bez jakýchkoliv ambicí, ale nemohl jsem si tai-či nechat jen pro sebe. Hledal jsem nějaké zastřešení, přednášel, ukazoval, publikoval, zpracovával materiály do vědeckých rad. Ohlas veškerý žádný. Až vedení ZRTV akceptovalo moji nabídku a vzalo novou tělovýchovnou aktivitu pod svá křídla. Po vyřízení nezbytných formalit jsme začali od 1. 1. 1990 cvičit a fungovat oficiálně. Schůze, dotazníky, zprávy o činnosti, hodnocení podle počtu členů, mašinerie velké organizace - to nebylo nic pro mě. A tak jsem po několika letech předal úřadování kolegům, kteří založili Českou federaci wu-šu.
Sám jsem se plně věnoval cvičení v rámci samostatného ČCČC, které stále zůstává součástí PS ČASPV. A tak je to dodnes. Možná o to více, že se od června roku 2000 věnuji cvičení a vedení Českého centra profesionálně. Pravidelně cvičíme všechny pracovní dny, pořádáme víkendové semináře, letní soustředění v Česku i zahraničí, každoročně jezdíme do Číny. A tak bych mohl pokračovat...
Jan Turneber
31. 12. 2009