Všechny fotografie »

Když jsem se uprostřed léta vrátil z více než měsíčního pobytu v Číně, nejčastější otázka "Tak jak bylo?" vždy vykouzlila na mé tváři úsměv a ústa spontánně a samovolně odpověděla: "Báječně, naprosto pohádkově". Je to sice můj osobní pocit a názor, ale doufám, že takto naši cestu vidí i většina účastníků. Podle mě vyšlo úplně všechno. Počasím počínaje, přírodou, lidmi...

Jet do Číny s 24 lidmi (ale třeba i jen sám) není úplně snadné. Ale cestování není jednoduché asi nikdy a ani při cestě za humna. Dvacet pět osobností různého věku, povolání, představ. Někdo měl naplánovanou cestu po Číně do neskutečných detailů - téměř minut, jiný měl jen povědomí, kde Čína asi tak leží a ostatní řešil až na místě, někdo předpokládal, že bude mít po celou cestu servis jako s CK. Proto bylo nutno hned zpočátku jasně, a možná pro někoho i nepříjemně tvrdě, zopakovat pravidla pro prvních společných 14 dní. Vše pak proběhlo úplně v pohodě. Vytvořily se skupinky lidí sobě blízkých, stejných zájmů….

Ale nyní už ke konkrétním zážitkům.

Když po příletu do Pekingu zjistíte, že francouzské aerolinie nedovezly téměř polovině lidí z letadla jejich zavazadla, není to úplně nejlepší zpráva. Někdo musí zajistit reklamaci, začít okamžitě jednat a nečekat, až přijede "vedení" a větší část skupiny, která letěla s jinou společností. U nás sice šlo "jen" o čtyři zavazadla, ale bylo docela obtížné je z Air France dostat. Poslední dvě až po třech dnech a jen několik hodin před odjezdem skupiny z Pekingu. Nicméně podařilo se.

Peking nás přivítal slunečným a horkým počasím. Z letiště jsme se jeli ubytovat autobusem. Hodinová cesta přes předměstí až do centra byla pro většinu účastníků prvním setkáním s Čínou, případně Asií jako takovou. Následovala chvíle odpočinku a individuální průzkum nejbližšího okolí. Mnohé zaujalo v podvečerních hodinách cvičení starších žen. Ne zcela jednoduché krokové a pohybové variace v rytmu udávaném bubnem a činely.

Následující ráno vyrážíme na neopravenou část Velké zdi. Na dálnici nás razantní jízdou předjíždí nezvyklý počet silných motocyklů, které v nedávné době nebyly na čínských silnicích vůbec vidět. Projíždíme pekingskou rekreační oblastí s pouličním osvětlením, zajišťovaným slunečními kolektory umístěnými přímo na sloupech. Zcela zřejmá a poměrně rozsáhlá výstavba ne zrovna skromných objektů ukazuje na posun v životní úrovni a zájmech části obyvatel Pekingu. Ale už jsme na místě. Velká zeď je vidět na hřebenech nedalekých, poměrně vysokých kopců. Po necelé hodině chůze zdoláváme první metry zdi. Někdy hodně náročné.

Zážitky z historicky autentického prostředí jsou velice silné. Dokonce zaznamenávám větu: "Kdyby už nic jiného nevyšlo, tak pro tohle stojí cesta do Číny za to". Vše umocňuje krásné počasí, možná až příliš pálící sluníčko i dobrá viditelnost. To, že jsme na této části zdi v podstatě sami, má své kouzlo. Klid, ticho, možnost si nerušeně vychutnat zvláštní atmosféru. Na cestě dolů k autobusu vnímám u většiny účastníků ztišení a spíše rozjímavou náladu nad doznívajícími dojmy. Zábava se rozproudila až u večeře, kdy jsme si dopřáli pekingskou kachnu.

Volné dopoledne a odpoledne odjíždíme lehátkovým vlakem do Wudangu. Během 22 hodin cesty jsme už všichni plně aklimatizováni a volného času využíváme k doladění programů jednotlivých skupinek pro samostatnou cestu po Číně. Dvěma minibusy se přesouváme do běžně nenavštěvované části Wudangských hor. Mimo veškerou civilizaci stojící hotel se stává naší základnou. Podvečerní část dne věnujeme procházkám po okolí a na nádvoří hotelu podávané večeři. Po ní se zpěvem prosazuje moravská část účastníků. A protože i náš čínský partner a průvodce rád zpívá, zní údolím jak české, moravské, slezské a slovenské, tak i čínské písně.

Po snídani vyrážíme minibusy směrem k centru Wudangshanu. Na zajímavých místech děláme zastávky jak kvůli koupání, krásným výhledům, tak i k většinou prvnímu seznámení s rýžovými políčky a zdejší vesnicí. Účastníme se pěveckého vystoupení místního souboru a na oplátku zpíváme i my jim. Potom pěšky vystupujeme po krásně upravené stezce do hor směrem ke Zlatému vršku. Ale čas zde ubíhá velice rychle a na výstup až nahoru bychom potřebovali daleko více času, než máme k dispozici. Zanedlouho se začne stmívat a tak se vracíme. I přesto stál ten výšlap za to. Večeři máme připravenu v "zájezdní" hospůdce. Po náročném dni se dostáváme do hotelu až hodinu před půlnocí.

Další den se věnujeme historii Wudangu. Nejstarší bráně a dnes pustnoucímu, dříve významnému klášteru.

V odpoledních hodinách procházíme oficiální bránou do hor a kyvadlovou dopravou se dostáváme k našemu hotelu. Ubytováváme se a s vedením školy domlouvám program. Jedna skupina se bude učit "krocení tygra", druhá sestavu se zbraní - koňským ohonem. Ranní cvičení, které bude probíhat nedaleko hotelu, bude kvůli vedru začínat už v 5.30 hod. ráno. Podvečerní cvičení pak budeme mít na nádvoří Kláštera purpurových oblak.

A tak jsme týden intenzivně cvičili a ve volných chvílích poznávali centrální část Wudangských hor s jejich pamětihodnostmi i současným životem. Nejen Zlatý pavilon, klášter Zixiao, Nanyang, Princův palác, ale i exhibice různých wudangských škol bojových umění v Opičím údolí - to vše na nás zanechalo hluboký dojem. Nemluvě o našich učitelích - mistrech - a jejich výuce.

Vše ale jednou končí. Tak se loučíme, ve škole domlouvám další návštěvu nejpozději příští rok a rozjíždíme se podle svých zájmů ve skupinkách či individuálně po celé Číně.

S částí účastníků se vydávám do Chengdu. Jeden den trávíme ve městě prohlídkou zajímavostí a přípravou na další cestu.

Druhý den si dopřáváme výlet do Leshanu k Velkému Buddhovi. Jsou zde neskutečné davy lidí. Proto na nás možná daleko víc než do skály vytesaný obrovský Buddha působí další posvátná místa a sochy v klidných a lidmi téměř nevyhledávaných částech rozlehlého areálu.

Následující den velice brzy ráno vyrážíme směrem do Tibetu. Naším prvním cílem je Songpan. Po první hodině jízdy se dostáváme na úpatí hor a vnímáme obrovskou moc a sílu přírody. Dostali jsme se totiž do míst, která byla téměř přesně před rokem postižena rozsáhlým a ničivým zemětřesením. Stržené mosty, zasypané silnice, na kterých ještě nyní lze vidět vraky aut, rozsáhlé a stále "živé" oblasti sesuvů půdy, obnažené skály, změněný tok řeky, do úhlu téměř 60 stupňů nakloněné paneláky, obrovské balvany, které si prorazily cestu obytnými domy…. Ano, i toto dokáže příroda. Možná ji neprávem podceňujeme a nechováme se k ní s odpovídající úctou, pokorou a snahou o respektování jejich zákonitostí. Každá takováto tragická událost však naše vnímání posouvá. Číňané si rozhodně uvědomili, co je zde třeba ve vztahu příroda - člověk udělat. Sedm dní v týdnu se zde velice intenzivně pracuje. Nové či opravované silnice, tunely, zábrany, ocelové sítě či jiná opatření proti sesuvům, zpevňované břehy řeky, nová bytová výstavba v nerizikových lokalitách… .Nevídané a dlouhodobé nasazení lidí, techniky i materiálu. A ne jen na jednom či několika místech. Jedná se o celý úsek jdoucí proti proudu řeky až daleko za oblast postiženou zemětřesením. Tam jsou opatření preventivní, ale stejně důkladná. Cesta nám trvá daleko déle, než když jsem sem jel poprvé před šesti lety. Na mnoha místech si totiž opravy či úpravy vyžadují provoz pouze v jednom jízdním pruhu, a tak několikrát stojíme a čekáme více než hodinu, než projede kolona z protisměru. V podvečer přijíždíme na místo. Nejprve se ubytováváme, potom večeře a procházka po nejbližším okolí města.

Tibetská náhorní plošina nás následující den vítá slunečným počasím. Domlouváme si dopravu na zítřejší výlet a pěšky se vydáváme do nejbližších kopců. Užíváme si neobvyklých pohledů na blízké i vzdálené, nižší či vysoké a sněhem a ledem pokryté hory. A samozřejmě setkání s místními lidmi.

Místní bohové jsou nám nakloněni. Slunce nás vítá i v den, kdy se chystáme ke žlutému drakovi. Ke zdejšímu folklóru patří třeba i to, že pro 7 lidí přijede pouze šestimístný minibus. Protože jiná možnost dopravy není, namačkáme se dovnitř a vyrážíme. Cestou k přírodní rezervaci přejíždíme průsmyk ve výši cca 4 000 m. n. m. Brzdy trpí, na sjezdu dolů musíme kola chladit proudem studené vody u betonárky. Ale už jsme u vchodu do přírodního areálu. Je zde uváděna možnost nechat se vyvézt nahoru lanovkou. Jsme totiž ve výšce 3 500 m. n. m. Trochu se děsím. Běžná lanovka by zcela zničila celé kouzlo údolí. Naštěstí kabinky není vidět - lanovka je citlivě vedena lesem po straně údolí. My se vydáváme údolím pěšky. A opět je nám přáno. Našemu pohledu se odhalují, i když na ne příliš dlouhý čas, vrcholy nad údolím. Jejich výška téměř 6 500 m. n. m. mluví za vše. Zkrátka atmosféra naprosto dokonalá. Nepopsatelná. Tak snad jen několik fotografií.

A to jsem se vůbec nezmínil o dvou opravovaných chrámech a nádherné jeskyni.

Následující den se vydáváme v rámci "odpočinku" ze Songpanu do hor na druhé straně řeky. I tento výstup stojí za to. Vidíme město a jeho nejbližší okolí z jiného úhlu, za hřebenem má další údolí úplně jiný charakter. A Tibetané na koních se na nás usmívají. Co víc si přát?

Skutečně nic víc jsme si přát nemohli. A přesto jsme dostali další dárek. Den před plánovaným odjezdem zpět do Chengdu jsme se u snídaně dověděli, že nedaleko je nedotčené území, které místní srovnávají co do krásy se žlutým drakem. Neváháme a vyrážíme na výlet. Malebným údolím přes několik romanticky vyhlížejících vesnic s typicky tibetskou architekturou a dva novotou zářící tibetské kláštery se dostáváme opět do výšky cca 3 500 m. n. m. I když nadmořská výška je stejná a vzdálenost od žlutého draka je pouze kolem 70 km, zdejší příroda je úplně jiná. Jsou zde zářivé kvetoucí louky a nad námi se tyčící kopce (s výškou určitě nad 4 500 m. n. m.) se zelenají až k vrcholům. Lesy, potoky, přírodní minerální koupaliště s několika silně bublajícími sirnými prameny, průzračná jezírka různých odstínů zelené a modré. Ze všeho dýchá klid a pohoda. Potkáváme zde jen několik čínských výletníků. Krásnou tečkou je stometrový vodopád, který se po svém dopadu rozlévá do zalesněné krajiny, kde vytváří množství malých, ale zase o to širších peřejí. Vše je opět prozářeno sluncem a my si užíváme zdejších krás přírody. Zítra se totiž vracíme do šestimiliónového Chengdu.

Ale i Chengdu má své půvaby. Chrámy s krásnými zahradami, koutky, kde si může každý protáhnout své tělo….

Další den se přesouváme směrem k pobřeží do střední části jihozápadní Číny. Jsme v místech, kam turisté, o zahraničních nemluvě, vůbec nejezdí. Málokdo totiž tuší, že komplikovaná cesta může být odměněna nádhernými zážitky. Zdejší hory jsou vysoké jen něco málo přes tisíc metrů. Ale jsou zde rozmanité skalní útvary. Osobně se nejvíce těším na vodopád Bílého draka. Skutečnost daleko překonává moje očekávání. Vodopád je dvakrát tak vysoký jako ten u Songpanu. Padá do jezírka, ve kterém tříštící se voda vytváří tvar bílého draka. Draka neuvěřitelně živého, protože každým okamžikem mění svůj tvar, velikost, pozici. Krásné divadlo. Nemluvě o hře slunečních paprsků odrážejících se v padající vodě, která se v různých chvílích řítila dolů jako plný proud vody, v mžiku to byla nádherná průsvitná záclona, nato hned další možné i nemožné kombinace předešlého. Stačil jen nepatrný závan vzduchu a obraz byl úplně jiný, i když stále neopakovatelně krásný. V horkém dni byly i velice příjemné kapky, které padaly na naše tváře. Někteří z nás neodolali a pod vodopádem se vykoupali. Strávili jsme zde několik hodin a stejně jsme se nemohli vynadívat na to, co se odehrávalo před našima očima. Skoro by se dalo říci, že to byla naprosto dokonalá tečka za naším pobytem v Číně.

I když domů jsme ještě zdaleka nejeli. Prodloužili jsme si zde pobyt o jeden den a prošli další zajímavé části hor. Opět to stálo za to. Východ slunce u menšího, starověkým učencům zasvěceného vodopádu, pohledy do údolí ze stezek, vytesaných vysoko do skal a spojujících různé jeskynní chrámy, podvečerní výstup Nebeskou branou přímo do nebe….

Naše cesta se už přece jen chýlí ke konci. Příroda nám však připravila ještě jeden neobvyklý zážitek. Dopolední ocelově šedé příšeří v důsledku zatmění Slunce. A potom honem zpět do Pekingu, doprohlédnout si to, co nás nejvíce zajímá. Moderní architekturu, Zakázané město, Letní palác… V parku Chrámu nebes obdivujeme nejen cvičící lidi a široké spektrum různých pohybových aktivit, ale i to, jakým způsobem se Číňané včetně různých menšin dokážou bavit.

Naše dobrodružství končí. Vracíme se domů. Mnozí z nás jsou však již rozhodnuti - vrátíme se nejpozději za rok.

Přemýšlím, proč to do Číny táhne stále více lidí. Určitě je to tím, že Čína je nádherná, obrovská, většinou mile a přívětivě se chovající k slušným lidem.

Pro mě je možná kouzelnější ještě v dalším ohledu. Více než měsíc jsem se nedíval na televizi (i když na každém hotelovém pokoji TV byla), nečetl jsem žádné noviny, nechodil na internet. Zkrátka mi to nechybělo. Byl to naprosto dokonalý odpočinek. A relativně žádné starosti….

Nebo že by k tomuto naprosto úžasnému a pohodovému průběhu přispělo i to, že jsem v Číně byl před 20 lety přesně ve stejném termínu (i když o několik týdnů déle) poprvé?

Jan Turneber
srpen 2009

Popis cesty "sedmi statečných" po Číně v červenci 2009

Nastal den rozdělení naší velké party na dvě samostatné skupiny, jednoho sólového odvážlivce a pár těch kteří již směřovali domů. Naši skvělí a pohodoví učitelé z wudangských hor nás doprovodili až do města a tam s lehkostí sobě vlastní, zajistili odvoz na nádraží pro všechny skupiny. Se zbytkem party proběhlo rychlé objetí, zamávání, přání šastné cesty a vřelé rozloučení s učiteli. Už teď většina z nás přemýšlí, kdy se do Wudangských hor zase navrátíme.

Naše tzv. skupina "sedmi statečných" se vydala autobusem směr Shyian, odkud jsme měli zajištěny jízdenky na vlak do města Chongqing. S místenkami v ruce jsme si ve vlaku museli nejdřív vydobýt naše lehátka na kterých již někdo seděl, spal anebo vegetoval. Vše proběhlo klidně a u nás nastalo uvědomění si čínského kolektivního soužití. Někteří z nás jeli ve velmi těsném kontaktu i s početnou čínskou rodinou, ale s dobrou náladou, podpořenou všudypřítomným jídlem a pitím jsme v ranních hodinách dorazili do našeho cíle. Náš plán zněl jasně: plavit se lodí po třetí nejdelší řece na světě - Yangtze. Po absolvování dohadů a smlouvání již od brzkých ranních hodin v několika kancelářích, jsme k našemu překvapení a spokojenosti získali lístky na parník I. třídou za velmi příznivou cenu a to včetně několika výletů se zajištěnými vstupy. Čekání na vyplutí říčního parníku jsme strávili celodenní prohlídkou města Chongqing, kterou jsme si zpestřili například jízdou lanovkou nad řekou, či místní specialitou "Ohnivý kotlík" k pobavení místních i nás samotných. Večer nalodění a za velkolepého až megalomanského rozsvícení všech světel a neonů ve městě jsme vypluli. Po cvičení ve Wudangu všichni uvítali relax v rámci čtyřdenní plavby.

Řeka která se nedávno vlastně stala přehradou je občas lemována skoro identickými, panelovými a šedými městy. Zbytek však byl fantastický! Ohromující hory a skály podél celé trasy působily až mystickým dojmem. Během plavby jsme absolvovali několik zastávek s návštěvou památek, které byly doprovázeny velkým množstvím stánků s jídlem, suvenýry a pokřikujícími prodavači. Každodenní nabídku ryb a nejrůznějších čerstvých pochutin jsme si užívali s nadšením. Obzvl᚝ restované brambory na špejli byly pro některé famózní záležitostí. K nesporným vrcholům určitě patřila vyhlídková plavba menšími plavidly do tzv. "Tří malých soutěsek" s velice vtipným zpěvem pana průvodce, či v závěru návštěva obrovské hráze s největší vodní elektrárnou na světě.

Po výstupu z lodi u města Yichang jsme se opět vrhli do víru čínských velkoměst. Ve čtyřiceti stupňovém horku následoval třídenní pobyt v rozpáleném velkoměstě Wuhan, které bylo na jednu stranu nové a rušné, místy až agresivní, tak z druhého pohledu s překrásnou botanickou zahradou, velkým jezerem či nádherným Taoistickým chrámem v centru. Každé ráno, na rušné ulici přímo před hotelem cvičili místní s vějířem. Někteří z nás se pochopitelně přidali a den pak začínali obohaceni a s úsměvem.

Následoval přesun vlakem do "menšího" dvoumilionového města Jiaxing poblíž metropole Shanghai. Z tohoto místa, celá skupina nebo její menší odnože podnikaly výlety do okolí. Průzkum menších hor Tianmushan, pokryté bambusy, cedry a fantastickými vodopády, stál za to. V této donedávna málo navštěvované lokalitě se již buduje zázemí a atrakce pro turisty a my jsme evidentně byli jedni z prvních, kteří si mohli vyzkoušet např. horskou skluzavku či zbrusu nový hotel.

Návštěva do jednoho z největších měst na světě - Shanghaje, s počtem obyvatel nad 20 milionů lidí a několika výškovými stavbami, zařazených do první světové desítky nejvyšších budov byla pro některé zcela unikátním zážitkem. Například procházka ve výšce 474 m v třetí nejvyšší stavbě světa s majestátným výhledem na celou metropoli, se jevila jako něco nepředstavitelného s typicky čínským nezadržitelným pokrokem.

Parta se k naší radosti, rozrostla o další dvě cestovatelky z druhé skupiny. A tak o něco početnější jsme nevynechaly ani známá města jako Suzhou a Hangzhou s krásnými, vyhlášenými parky a vodními kanály. Někteří neodolali volání blízkého jihočínského moře a vyrazili na ostrov Putuoshan s buddhistickými památkami v nádherné přírodní scenérii a plážemi, kde se mohl každý ponořit do příjemně osvěžující vody.

Závěr byl korunován úplným zatměním slunce a my jsme mohli vyrazit směr Peking. Vzhledem k neznalosti všech místních poměrů a obtížnosti komunikace jsme jeli místo lehátkem - v sedě, ale více jak 1000 km jsem urazili v klidu a v pohodové atmosféře.

Poslední dny v Pekingu si každý užil po svém. Prohlídka olympijského areálu, památky a chrámy, toulky zapadlými uličkami či parky, vychutnávání si výtečného jídla na ulicích i v restauracích a samozřejmě nakupování nejrůznějšího vybavení pro cvičení. Obtěžkáni meči, šavlemi, vějíři atp. jsme s těžkým srdcem a plni zážitků, opouštěli okouzlující zemi, se vstřícnými a pohodovými obyvateli a začali jsme se zaobírat myšlenkou, kdy se zúčastníme dalšího výletu za poznáváním wu-shu a Číny. Snad brzy.

Za skupinu
Petr Pavelec a Martin Sviták

Autor fotografií: Jan Turneber (1. část), Petr Pavelec a Martin Sviták (2. část)

Cesty do Číny