Wudang.cz - úvodní stránka

Tai Chi

„Přirozeným pohybem k pohodě a zdraví“

 

Úvod » Cesty do Číny » Čína 2012, jaro - Wudang

Čína 2012, jaro - Wudang

20 let cest do Wudangu

Je něco málo po půlnoci 1. června 1992, když jsem vlakem dorazil do Xiangfanu. Už ani nemá cenu hledat nějaký nocleh. Navíc je krásná, jasná a teplá noc. Inspirují mě někteří spolucestující, kteří asi také ráno pokračují dále. Sedám si na batoh a opírám se zady o sloup nádražního podloubí. Jak v prostorách nádraží za mnou, tak i na prostranství před nádražím je i v tuto brzkou, spíše ještě noční než ranní hodinu, stále nějaký pohyb. Únava mě zmáhá a tak chvílemi poklimbávám. Tak přečkávám až do rozednění, kdy už zde začíná být opravdu živo. Uklízí se, otevírají se nádražní stánky, jídelničky, přicházejí další cestující. Začínám se rozhlížet po nějakých autobusech ev. autobusovém nádraží, odkud by nějaký mohl jet do Wudangu.

Mám docela štěstí a už před sedmou hodinou sedím v malém, starém, rozvrzaném autobusu, který je během chvíle plný. Část cestujících jsou určitě výletníci, kteří mají stejný cil cesty jako já. Vyrážíme. Proplétáme se ulicemi nahoru nad město a mě zaujal docela pěkný a pro mě atraktivně vypadající chrámový komplex, který jsem z autobusu měl možnost chvíli sledovat. Ale panorama se brzy mění. Stoupáme do hor. A z asfaltky se postupně stává uježděná prašná, skoro bych řekl že na naše poměry polní cesta. Ale autobus ji v pohodě zvládá. Občas někdo vystoupí, jindy zastavíme na mávnutí. Ke slovu přichází i male stoličky, na které si do uličky mezi sedadly sedají další přistoupivší. Všichni vydrncaní z téměř neudržované cesty si rádi vystoupíme na krátké zastávce. Odskočit si na WC, podívat se co z jídla nabízejí místní prodavači, kteří zde zcela jistě čekávají na každý projíždějící autobus. Jsou zde asi tři domky a pustina s blízkým lesem okolo. Člověk by se skoro bál, že se zde může docela klidně ztratit a už ho nikdy nikdo nenajde.

Pro spolucestující i místní jsem samozřejmě atrakcí. Cizince tady asi běžně nevidí. Pokud kdy vůbec. Já také s výjimkou Pekingu na své cestě dosud žádné ”bílé” či jiné neasijské lidi nepotkal. Pokračujeme. Cesta nahoru, dolů - a to i docela prudce, po volných prostorách i úvozy, kde by se dva autobusy určitě nevyhnuly. Řidič z nás málem vytřese duši. A je obdivuhodné, co takovýhle autobus vydrží. Všichni jsme docela rádi, když po prudším sjezdu se před námi objevuje silniční křižovatka a my na ní odbočujeme k velké kamenné bráně s dřevěnou budkou u ní. Jsme u vchodu do Wudangskych hor.

Pro ty, kteří chtějí do hor a nejedou nějakým výletním autobusem, jsou zde připravena dvě či tři větší auta broukovitého typu, která uvezou až 6 lidí včetně jejich zavazadel. Fungují jako taxíky a rozváží lidi po horách. My si v boudičce kupujeme vstupenky, nasedáme opět do autobusu a po poněkud lepši, tentokrát už zase asfaltové cestě vyrážíme do hor. Po naší pravé straně se vine údolí s řekou a po chvíli cesty si v duchu říkám, ze skutálet se dolů bych věru nechtěl. Stále stoupáme nahoru do hor. Občas je vidět nějaká chaloupka, ale to je vše. Ale příroda je krásná, přímo úchvatná. Skoro samé lesy a před námi nahoře homolovité kopce a nad nimi ještě další, vyšší souvislé hřebeny hor. Takto neustale stoupáme určitě tři čtvrtě hodiny.

Konečně se před námi objevuje civilizace. Po obou stranách cesty, nyní už vlastně ulice, jsou nízké krámky a hotýlky. Jsme na konečné, na terminálu kde silnice konči. Autobusy zde parkují a čekají na své zákazníky pro cestu zpět. Nedaleko před konečnou jsem si všimnul velkého kláštera. Určitě se k němu podívám. Spolucestující, než se rozprchnou za zdejšími zajímavostmi, mi ještě radí, kam a jak nejlépe. S diky se loučím. Zatímco oni se ještě dnes vracejí, já mám v plánu zde několik dní zůstat.

Po probdělé noci a náročné cestě docela utahaný a vyhladovělý hledám nejdříve něco k snědku. Pak si prohlédnout nejbližší okolí. Vracím se trochu zpět serpentinami k vršku, na kterém jsem si všiml altánku. Řekl jsem si, že odtud bude pěkný výhled. Skutečně byl. Ale únava se začala projevovat čím dál více. A tak si v altánku, i když je teprve pozdní odpoledne, rozkládám spacák s tím, že si zde na chvíli schrupnu. Ale probouzím se až ráno. Podivným, hlasitým, dunivým zvukem. Uvědomuji si, že tak zní zvon. Rozhlížím se, odkud ten zvuk přichází. Pod vrškem je klášter a shora vidím, jak se na jeho nádvoří schází mnišky a společně organizovaně cvičí. Chtěl bych to vidět zblízka, ale je mi jasné, že se tam včas nedostanu. Rozhodl jsem se, že druhý den ráno tam zcela určitě budu. Proto si z altánku dělám základnu. Do hotýlků na terminálu je to přece jen ještě kus cesty a ráno bych musel vstávat ještě o to dříve. A mnišky cvičí už od 5 hodin. A tak mám první celý den na prohlídku nejbližšího okolí a jeho svatyní.

Následující ráno jsem před klášterem Purpurových oblak, jak se ten ”můj” klášter jmenuje, ještě před buzením zvonem. Hlavní brána kláštera je zavřená, ale objevil jsem nenápadný boční vchod. Tím jsem se dostal nepozorovaně až na nádvoří, kde začíná cvičit přibližně 20 mnišek pod dohledem jejich mistra - mladšího muže. Pozdraví kývnutím hlavy. Nemá nic proti tomu, abych se díval. Nejdříve mnišky cvičí beze zbraně, potom s meči. Celkem asi hodinu. Potom se rozcházejí do svých kobek, pak na snídani a za svými běžnými povinnostmi. Jdu si v klidu prohlédnout cely klášter. Chrámy, původní dláždění nádvoří, o klášterním životě svědčící maličkosti. Zkrátka živý klášter s obřady a se vším všudy. Při odchodu z kláštera objevuji nedaleko od něj, přibližně nad 30 schody malou, řekl bych civilnější školu místních bojových uměni. Kluci a mladí muži zde cvičí pod dohledem starších žáků. No a zde začíná můj první reálný kontakt s wudang quanem.

Samozřejmě se kromě cvičeni věnuji i okolí. Nenechávám si ujit výšlap na Zlatý vršek. Teď je mi jasné, proč se většina poutníků a turistů, kteří sem přijeli autobusem a museli se za přibližně 4 hodiny vracet, ani ne v polovině cesty na zdejší nejposvátnější místo otočila a pelášila dolů, aby stihli autobus zpět. Zvládnout bezpočet schodů, který nahoru vede, je docela namáhavé a vyžaduje čas. Obdiv proto zasluhují zdejší nosiči, kteří na Zlatý vršek nosí úplně vše. Od nafty do agregátu, aby se tam večer mohlo alespoň 2 hodiny svítit, přes jídlo, stavební materiál - zkrátka vše.

Takto bych mohl pokračovat dlouho, ale chci se zmínit o tom, jak se situace změnila za 20 let, co sem jezdím.

Je začátek června 2012 a já opět přijíždím do Wudangu. Už ani nepočítám, kolikátá moje cesta sem to je. Ale tato je mimořádná. Je to přesně 20 let poté, co jsem sem přijel poprvé. Kdybych zvolil stejnou cestu jako tehdy, jel bych z Xiangfanu (nedávno přejmenovaného na Xiangyang) k bráně do hor po dálnici a cesta by autobusem trvala přibližně 2 hodiny. Je sice rychlá, ale cesta přes hory měla zcela jinou atmosféru. Kdybych zde byl po 20 letech poprvé, tak dole za bránou do hor by mě překvapil obrovský, stále se ještě rozrůstající komplex hotelů a obchodů. Vstupné je samozřejmě podstatně dražší. I díky tomu, ze po horách jezdí pendlující autobusy, které jsou po zaplaceni vstupného zadarmo a můžete se jimi pohybovat po jejich trasách kam chcete. Většina turistů nejezdí na onen původní západní terminál u Jižního útesu, ale na východní část centrální části hor, odkud nyní vede na Zlaty vršek lanovka. Pěšky už nahoru chodí málokdo. Leda v době údržby nebo mezi stavbami jedné a potom další, modernější verze lanovky. Turistů je zde také daleko, daleko více. Už i díky tomu že v prosinci 1994 byl Wudang zapsán Unescem do seznamu světového kulturního dědictví. A diky popularizaci zdejších bojových umění sem zejména po roce 2004 začalo jezdit čím dál více cizinců, kteří se je chtějí naučit. Poptávka je, a tak se objevili i mistři, kteří jsou ochotni cizince učit. Což drive nebylo vůbec myslitelné a ani v době, kdy jsem sem přijel poprvé úplně jednoduché a samozřejmé.

V líčení odlišností a vývoje za 20 let bych mohl pokračovat také dlouho. Ale myslím, ze každému je jasné, že ”pokrok” a byznys pronikly i sem. Naštěstí obyčejní lidé jsou stále milí a přívětiví. A jsou zde pořád místa, která si zachovávají původní atmosféru. A proto sem stále jezdím. Nejen kvůli cvičení a zdokonalování se v něm.

Jan Turneber
Wudang, červen 2012

Autor fotografií: Jan Turneber