Wudang.cz - úvodní stránka

Tai Chi

„Přirozeným pohybem k pohodě a zdraví“

 

Úvod » Cesty do Číny » Cesta do Číny v srpnu 2012

Cesta do Číny v srpnu 2012

Po loňské zkušenosti jsem chvíli váhal, zda do Číny znovu se skupinou. Ale proč ne? :-)

Dohromady se dalo pár lidí, kteří se na cestu odpovědně a sami připravovali. A vůbec si nemysleli, že se o ně budu starat 24 hodin denně jako delegát nějaké hodně spolehlivé CK. Zkrátka předpoklady pohodového průběhu výletu byly naplněny už před odletem.

Jako taičisté víme, že existuje jin - jang a tudíž, že nemůže být vše jen dobré a krásné. To by navíc byla asi nuda. Tak i nám se stalo, že letecká společnost posunula bez jakéhokoli varování (a při zaplacených letenkách) až těsně před daným termínem náš odlet o celé dva dny. No poradili jsme si s tím. A už jsme se těšili do Pekingu. Věděli jsme, že nedávno tam přívalové deště paralyzovaly dopravu včetně letiště. Ale říkali jsme si, že se tam už určitě vypršeno a vše bude OK. Jenže to ještě nebylo všechno. Přišel mi mail od čínského kolegy, který nám měl na změněný termín zajistit jízdenky na vlak do Wudangu. Lehátka jsou beznadějně vyprodána na mnoho dní dopředu, stálo ve zprávě. Kdysi bych nad tím jen mávl rukou a jel 22 hodin ve vlaku v sedě. Ale přece jen nějaký ten rok věku přibyl a ne všichni účastníci by tuto zátěž po mnohahodinovém letu a při poměrně zatěžujícím časovém posunu v pohodě zvládli. Co s tím? Už to začalo vypadat, že nám není přáno. Domluvili jsme se, že mi zjistí další možnosti a vše dořešíme po příletu do Pekingu.

Přílet na čas, přesun do města také v pořádku. Ale jen jsme vystoupili z metra, začalo pršet. Co pršet, doslova lít jako z konve. Tak se honem ubytovat a řešit, co dál. A voda shůry padala a padala. Za celou dobu, co do Číny jezdím, jsem něco takového v Pekingu nezažil. Když máte kam se vrátit pod střechu a do sucha, je i tato zkušenost zajímavá. Konečně po více než 24 hodinách přestalo pršet a objevila se modrá obloha.

Cestu do Wudangu jsme vyřešili přeletem. Centrální Čína nás přivítala pálícím sluníčkem. A k bráně do hor jsme se dostali obdivuhodně rychle. Ještě jsme si stačili nechat vzít míry na oblečky na cvičení a už jsme se vezli kyvadlovou dopravou po zcela nové silnici do místa našeho pobytu a cvičení. Pěkné pokoje s internetem… Krátká procházka po nejbližším okolí v celé skupině, protože většina z účastníků byla v Číně, a tedy i Wudangu poprvé. No a samozřejmě úžasná večeře u našeho známého kuchaře. Pak už jen odpočinek a duševní příprava na první zítřejší ranní cvičení.

V noci mě vzbudil zvuk, který jsem znal už z Pekingu. Provazy vody bubnující na střechu a okna. A už to zase bylo tady. Voda, voda, voda. A tak to pokračovalo i ráno. Náš učitel pro nás zajistil dostatečně velké vnitřní prostory, abychom vůbec mohli cvičit. Takže jsme cvičili. V pohodě, i když místy stropem na náš občas spadla nějaká ta kapka vody. Ale mělo to svůj půvab. A tím, že nás bylo docela málo a učitel byl schopný a trpělivý, měli jsme i my ze cvičení dobrý pocit.

Ve chvílích, kdy nepršelo, jsme chodili po bližším či vzdálenějším okolí. A stejně jako v Pekingu, i tady jsme si uvědomovali sílu živlů. Tady možná o to více, že jsme viděli, co voda dokáže. Nejen to, že v místech, kde by to nikdo nečekal se z hor valily proudy vody a vytvářely úžasné, jednorázové vodopády, které asi jindy není možno vidět. Ale i vodou stržené balvany, které správa Wudangu okamžitě odstraňovala ze silnic a po několika hodinách vůbec nebylo na silnici poznat, že silnice byla neprůjezdná. Nejmarkantnější bylo řádění živlů na Opičím údolí, kdy voda vzala nejen zábradlí na jezu, přes který se běžně přecházelo, ale zcela smetla i přístupovou cestu k pódiu, na kterém běžně probíhaly ukázky wudangských bojových umění. A samozřejmě i další objekty. Takže jsme tentokrát, stejně jako všichni čínští turisté, přišli o zážitek z úžasných exhibicí. Počasí se postupně umoudřilo, takže výlet na Zlatý vršek proběhl za sluníčka. Zkrátka i příroda se dostala do pohody. Dá se říci, že i tento rok byl pobyt ve Wudangu hodně zajímavý. Možná víc než obvykle. Rozloučili jsme se s příslibem návratu.

Další cestu jsme měli naplánovanou po zajímavostech provincí Hubei a Henan. Od Wudangu se posouváme severním směrem k Pekingu. Nejprve se dostáváme do města Tongbai. Blízko něj leží oblast, spojující chrámy a přírodu. Jeskyně, vodopády, svatyně, kamenné, hodně dlouhé skluzavky, možnost dostat se až na nejvyšší vrcholky. Zajímavá, méně známá a téměř nenavštěvovaná oblast má své kouzlo. Navíc k tomu pálící sluníčko… Ale je zde možnost se před ním schovat ve stinných údolích místy vyzdobených sochami Opičího krále a jeho kumpánů. Navíc zdejší hory jsou tak rozsáhlé, že je zde možno strávit více času.

Posouváme se o několik desítek kilometrů dále. Přednost dáváme přírodě. Dlouhé údolí s mnoha odbočkami. Říčka, po které jezdí dvojice na malých raftech. Vysoko ve stráních, obvykle v jeskyních nebo u nich postavené chrámy. Podivuhodné skalní útvary. Voda valící se z vodopádu přes jeskyně. Turistů už sice více, ale pořád snesitelný počet a dostatek klidu a možností na odpočinek a vychutnání si všeho, co zde lze vidět. A je toho opravdu hodně. A ani tři dny na prohlídku všeho, co bychom chtěli, zdaleka nestačí.

Další přesun.Oblast Kenxihe. Od odjezdu z Wudangu už nás provází jenom sluníčko. A to nám zde vykresluje úžasné panorama. Jdeme po úzké betonové cestě údolím a obdivujeme obrovské balvany v korytě malé říčky. Jejich velikost, tvary, různobarevnost. Po několika kilometrech ale cesta končí. Co teď? Už se vrátit? Všimnul jsem si téměř neviditelné, uzounké cestičky, pokračující údolím dále. Asi po ní mnoho lidí nechodí, je zarostlá tak, že ji skoro není vidět. Ale asi někam vede… A tak se po ní opatrně vydáváme dále. Po několika stovkách metrů, za ohybem, když zvedneme hlavy od země vidíme v dálce z velké výšky padající vodopád. Už není co řešit. Zvlášť když tady není vůbec nikdo. Jen my, říčka s průzračnou vodou, obrovské balvany a … vodopád. Pokračujeme dále, i když cestička před námi úplně zmizela. Jdeme korytem říčky, přeskakujeme z kamene na kámen, zdoláváme obrovské balvany, někdy mnohokrát vyšší než jsme my sami. A nemůžeme je neobdivovat. Jak už jsem zmínil – roztodivnost tvarů a barev kamenů, jejich rozmístění, vytvoření přirozených překážek, které bylo nutno překonat… Naštěstí máme dost času. Po několika hodinách se dostáváme až pod vodopád, který z výšky možná 200 metrů padá do tmavě zeleného jezírka. A vodopád s každým závanem větříku, možná i dechu, vypadá pokaždé jinak. Fotek nepočítaně, stejně jako na cestě balvanů. Odpočinek, vykoupání, úžasný zážitek. Zvlášť když jsme zde úplně sami a je slyšet jen padající voda. Ani se nám odtud nechce. Vracíme se pomalu, opatrně, stále se kocháme zdejší přírodou. Pro mě osobně toto byl asi nejsilnější zážitek z této návštěvy Číny. A nejen kvůli nemalé dávce adrenalinu.

Neplánovaně se přesouváme do velkého města Shijiazhuang. Jsme už jen asi 300 km od Pekingu. Město překvapuje. Příjemně možnostmi velice chutně a levně se najíst, nepříjemně zde aplikovaným způsobem dopravy. Zde se poprvé setkávám se způsobem jízdy, blížícím se nedávnému českému pojetí. Jedu v autě, autobusu či jiném dopravním prostředku, tak ty, chodče, koukej uhnout. Žádná pohoda, tak jako v jiných čínských městech, kde doprava plyne jako voda, vše v duchu tai-či. Zde je patrná agresivita řidičů a chvíli jsme si museli zvykat na to, že musíme být hodně, opravdu hodně opatrní, pokud nechceme riskovat vlastní zranění. Doufám, že tento způsob jízdy zůstane jen v tomto městě a nerozšíří se do dalších lokalit Číny. Byla by to velká škoda a Čína by ztratila na jednom ze svých půvabů. Z blízkých zajímavostí jsme si vybrali hory Cangyanshan. Zajímavé byly nejen hory, ale i cesta do nich. Vše mělo svůj zvláštní půvab.

A už se přesouváme do Pekingu. Nakoupit nějaké drobné dárky a domů. Bylo zde krásně, ale doma je doma.

Jan Turneber
srpen 2012

Autor fotografií: Jan Turneber