Všechny fotografie »

V létě tohoto roku jsem se opět vypravil na měsíc do Číny. A jak se již stalo tradicí, popíšu zde své osobni zážitky a pocity z této cesty.

Na cestu nás vyrazilo celkem šest, což je na takovouto akci příjemně velká skupinka. Cestu jsme pojali tentokrát poněkud jinak, než dosud bývalo obvyklé. Z Pekingu jsme se nepřesunuli do Wudangu, ale rovnou do Xiningu. A odtud, ze severozápadní části Číny (provincií Qinghai a Gansu), jsme se postupně přibližovali k Wudangu, kde nás čekalo další zdokonalování ve cvičení.

Ale abych to vzal postupně. Trochu jsme se obávali rychlého přesunu do vyšších nadmořských výšek, ale vše proběhlo bez sebemenších problemů. I když Xining leží ve výšce 2300 m.n.m., aklimatizace vůbec nebyla potřeba. Nicméně jsme první den pobytu věnovali prohlídce města a seznámení se se zdejší početnou muslimskou komunitou. Byl jsem překvapen oblékáním žen, které ukázaly, že námi předpokladané (a podle mého dosavadního osobního - a jak se ukázalo, mylného názoru) černé zahalující oblečení zde neni obvyklé, spíše výjimečné. Zdejši muslimské ženy sice dodržují stanovená pravidla, ale přesto se oblékají moderně, barevně a s neočekávanou elegancí.

První výlet jsme si udělali k jezeru Qinghai a do okolních hor. I když se už nacházíme v pásmu velehor, které v Číně oficiálně začíná na hranici 3000 m. n. m., připadáme si jako na mírně zvlněné pahorkatině. Okolní kopce totiž svoji relativní výškou zdaleka nedosahují výšky tisíce metrů. Ale ani zde jsme neměli problém s dýcháním či čímkoliv jiným. Možná to bylo i tím, že pohled na jezero, okolni hory i písečné duny na části břehu jezera nás zcela uchvátil. Krasně teplé a slunečné počasí ještě umocnilo veškeré smyslové zážitky. Překvapením byla i teplá voda v jezeře. To jsem v této nadmořské výšce rozhodně nečekal. Někdo si jen smočil nohy, někdo ale neodolal a dokonce si ve slané vodě i zaplaval. Zkrátka první výlet předčil moje očekávání, i když i zde na písečných dunách se už začal projevovat vliv komerce, spojené s turistickým ruchem - surfování na dunách, prohánění se mezi nimi na pronajatých čtyřkolkách atd. Vše samozřejmě za patřičně vysoké poplatky.

Když už jsme v těchto končinách, tak jsme si neodpustili návštěvu známého kláštera Ta Er (Kumbum). Rozlehlý areál, krásné a zajímavé interiéry, davy poutníků. Pro vyjádření mého celkového, byť možná povrchniho dojmu bych použil hodnocení jednoho z mladých čínských návštěvníků: "Tak tohle je jedno velké divadlo. Zdejší církev je v úpadku." Proč? Stačilo si všimnout v jak luxusních autech se nechávají vozit zdejší církevní představitelé. Za snad "nejhorši" auto tam používané bych označil vw passat :-) I přes krásná místa a okamžiky, které jsem tam viděl a zažil, jsem odtamtud odjížděl docela rád.

Další výlety jsme už podnikali "po svých". Vydali jsme se do Severních hor. První tréninkový výstup byl na jižní stranu hor, kde jsou ve stráních a skalách různé svatyně a z nich velice pěkný pohled na město.

Další výšlap byl už náročnější. Přes různé strže, stráně a údolí jsme se vyšplhali do výšky 2750 m.n.m., což znamenalo, že jsme zvládli výškové převýšení více než 500 metrů. Vynaložená námaha stála za to. Odměnou nám byly užasné pohledy na členitý, zelení oplývající, nevšedně krásně vypadající kraj. Zde jsme si při zpáteční cestě užili i dostatek adrenalinu, když sešup z hor a návrat do města byly zcela netradiční a i psychicky (nejen fyzicky) náročné.

Určitým specifikem této oblasti je i barevnost krajiny způsobená různým složením převážně sprašových hornin. Není potřeba jezdit o stovky kilometrů dál do Duhových hor. Na trase mezi Xiningem a Lanzhou je možno vidět skály, hory i různé další útvary v neočekávaných a mnohdy i různě kombinovaných barvách. Od šedé, přes namodralou, žlutou, pískovou, hnědou, okrovou - až skoro tmavě červenou... Čím blíže k Lanzhou, tím barevnost klesá a začíná převažovat barva písková. To však neznamená, že by nebylo na co se dívat.

Zdejší krajina podléhá velice snadno povětrnostním vlivům, především vodě a větru. Ty v tomto relativně měkkém, dalo by se říci z laickeho pohledu hliněném terenu, vytvaří úžasné tvary. Kopce s vrcholky i hranami oblými i ostrými, údolí vzniklá sesuvy, průsaky vody, přívalovými dešti. Rokle, kaňony, různé sloupovité útvary ve vytvořených průrvách. Mnohdy připomínají samostatné, nahoře pěkně zelené ostrovy či ostrůvky mezi zajímavě rozbrázděou krajinou. Dalo by se říci, že žádná část krajiny se jinde neopakuje. Osobně se mohu "kochat" tímto typem krajiny neskutečně dlouho a zatim mě to nikdy neomrzelo.

Na naší pouti směrem k Wudangu máme před sebou další hory. Maijishan. Proč jsme si je vybrali? Většina z nás již v minulosti navštívila Datong, Luoyang i Leshan. Co je těmto místům společné? Je to množství různě velkých (i opravdu velkých) soch a skulptur, které se váží ke kultuře a historii Číny. A právě toto k těmto lokalitám řadí i Majishan. Navíc jde o hory, které mají zcela jiný charakter než ty, které jsme na naší cestě dosud navštívili. Hory dostavaji zvláštni ráz i na skále vytesanymi sochami, které jsou i v mnoha výklencích a jeskyních. Nejde jen o zajímavé sochy, ale důležitý je i fakt, že zde v docela dobrém stavu vydržely od dynastie Tchang, což je přibližně 1300 let.

Pokračujeme dále. Před námi jsou další hory. Zpočátku to tak ani nevypadá. Rovina a nic než rovina. Skoro jsme se začali obávat, že jedeme někam jinam, když tu se před námi z ničeho nic v podvečerním oparu objevily třítisícové hory - Taibaishan. Počasí nám stále přeje, tak si zde dopřáváme odpočinek a prozkoumáváme okolí. Relax po poměrně dlouhých a náročných přesunech potřebujeme. Když se konečně vydáváme až do vysokých poloh, počasí nám ukazuje nejen svoji sluneční tvář. Hory jsou zahaleny v mlze, ze které vystupují někde jen obrysy, jinde se vynořují "odnikud" říčky - zkrátka pro mě romantika. Trochu mi to připomnělo situaci před mnoha lety, kdy jsem dvakrát po sobě navštívil Wulingyuan. První návštěva tehdy proběhla za přesně takovéhoto mlhavého počasí, druhá za nádherně svítícího slunce. A když jsem obě návštěvy porovnával, tak na mne osobně udělala daleko větší dojem mlhou zahalená, tajuplná a postupně se odhalující krajina. Tak nějak podobně jsem to cítil i zde. No pro mě paráda, i když k večeru se mlha změnila v drobné mrholení a postupně i déšť.

Už máme čas, abychom se přesunuli do Wudangu. Přijíždíme tam až na večer, takže zůstáváme na noc dole ve městě. Využívám to k setkání se známým krejčovským mistrem a majiteli příjemné a hodně dobře vařící hospůdky. Setkání byla oboustranně srdečná.

Druhý den se přesouváme nahoru do hor. Počasí trochu zlobí, maličko se ochladilo a poprchává. To nám však nevadí. Předpověď je dobrá a tak této situace využívám k setkání se známými a upřesnění zdejšího programu.

První čtyři dni ve Wudangu vůbec neodpovídaly povětrnostní předpovědi. Střídavě pršelo, lilo, mrholilo a bylo docela pěkně. Nám to však nevadilo. Kdo chtěl, stejně chodil přírodou a po památkách. A na cvičení jsme měli prostory pod střechou, takže také nebyl žádný problém. Učili jsme se ve škole, která je známá tím, že její mistr cvičení spojuje s teorií a vše uvádí do souvislostí.

I počasí se umoudřilo - vlastně přešlo do druhého extrému. Jasného počasí, pražícího slunce a vedra. Skoro jsme začali vzpomínat na to, jak nám bylo v chladnejším počasí dobře :-)

Já jsem navíc strávil den ve škole mého dlouholetého známého, mistra Yonga. V nových prostorách, kam škola přesídlila, jsem měl možnost zblízka sledovat život školy. Místnost na posezení se stolem na přípravu čaje, ve které byla zároveň kolébka s miminem i hudební nástroje, kuchyni, jídelnu, pokoje dětí. První co mě však překvapilo, byly fyzické tresty. Šlo o jednu rákoskou na zadek. Samozřejmě se to týkalo menších dětí, kterým tento trest udělil a zaroveň ho i vykonal jejich instruktor. Vše před nastoupenou třídou a s důkladným zdůvodněním trestu. Myslím, že to bylo docela výchovné. Navic to vyvážila naprosto přátelská atmosféra v celé škole. Ono když zde děti žijí pohromadě od rána do večera málem celý rok a jen občas je navštíví jejich rodiče či odjedou na prázdniny, tak je to docela něco jiného, než když se spolužáci a učitelé setkávají jen v době vyučování. Navíc jsem měl možnost se zúčastnit i slavnostnější večeře s rodiči, kteří se přijeli zeptat na své děti. I to bylo hodně zajímavé.

Proč jsem se u Yonga vlastně zastavil? Nešlo o pouhou zdvořilostní návštěvu či společenskou záležitost. Z Prahy jsem si sem vezl dvoustránkový seznam otázek na detaily provedení některých cviků či jejich bojové aplikace. Konzultace s mistrem byla v pohodě. Počáteční otázky byly velice jednoduché, týkaly se skutečně jen potvrzení některých, i mě v podstatě jasných detailů. Dál se však situace začala trochu komplikovat :-) Ukázalo se, že to, co mě mistr nebo jeho instruktoři před lety naučili, se v současnosti cvičí trochu (nebo trochu víc) jinak. Navíc si mistr na původní varianty už nevzpomínal. Zkrátka vše se vyvíjí :-) A jak to bylo s dotazy na bojové aplikace? U většiny z nich jsem měl, myslím si, docela dobrou představu o použití jednotlivých technik. Jen jsem je chtěl mít ověřené, abych zachoval původní význam. No a co jsem se dověděl? "To je přechodová fáze, to nemá žádný význam, tohle se cvičí jinak, takže tenhle význam to nemá" - ale jaký, to jsem se nedověděl. Vypadalo to, že se trochu mlží :-) Trochu jsem tomuto přístupu nerozumněl. Známe se taková léta a ... No dořešíme to příště - udělám si více času.

Nicméně rozloučení bylo více než srdečné.

Přiblížil se konec našeho wudangského pobytu. Navštívili jsme všechna místa, která jsme chtěli i novou sestavu jsme zvládli. Čeká nás spousta práce na jejím dopilování. A při příští návštěvě... Je jasné, že se sem můžeme kdykoliv vrátit. A máme kam.

Skupinka se rozprchla. Každý jel podle svého zájmu tam, kam ho srdce táhlo. Někdo do Pekingu za památkami a parky, někdo do dalších hor.

Já jsem ještě zůstal ve Wudangu. Zastavil jsem se v další škole, která patří, stejně jako Yongova škola, k sektě San Feng. Jde však o docela specifickou školu. V čem se liší? Především počtem žáků. Dle mého odhadu tam cvičí asi 250 čínských dětí a přibližně 70 - 80 cizinců. Těch se týká i další odlišnost proti ostatním wudangským školám. Když si sestavu, kterou se učí nepamatují, dostanou na uši sluchátka a cvičí si sami podle pokynů, které z nich slyší. Se zájmem jsem pozoroval cvičení nejmenších. Přístup jejich instruktora mě docela překvapil. Už jsem se zmínil o tělesných trestech v Yongově škole. Zde však šlo o něco jiného. Kopance, údery pěstí. A kdo byl takto vychováván? Děti ve věku tak od 4 do 7 či 8 let. Jejich učitel, který byl sotva o 10 let starší než oni, jim ukazoval, kdo je tam pánem. A vše bylo pěkně na tvrdo. Žádné přátelské plácnutí. Co mu musím přiznat je to, že sám to, co děti učil, uměl velice dobře. Možná je tohle oficiální výuková metoda nebo s tímto instruktorem jeho učitelé zacházeli podobně. Jeho mistrovi, který se v prostoru pohyboval, to evidentně nevadilo. Zkrátka jiný kraj, jiný mrav. Ještě jsem zaregistroval další odlišnost proti Yongově škole - stejné sestavy se zde cvičí zase v menších či větších detailech jinak. Oba šéfové škol mají stejného mistra a přesto ... Takže jedna a ta samá sestava může mít několik, třeba i dost odlišných variant. Nicméně zde v tomhle vůbec neexistuje rivalita a diskuze o tom, že zrovna takhle prováděná sestava je ta pravá a nejlepší. A poučení pro mě? Stačí vybrat si tu verzi, která se mi líbí a nejvíce mi vyhovuje. Samozřejmě při srovnání jednotlivých verzí a s dostatečně kritickým pohledem na dané provedení sestavy i konkrétního mistra.

Navíc mě to utvrdilo v rozhodnutí, které už aplikuji v Českém centru spoustu let. Jedna sestava, stále stejná, bez dodatečných "aktualizací". Tak všichni umí to samé a je to (a bude to tak i nadále) bez problému. Proč? Ze dvou důvodů. Jednak jsem se v dávné době, kdy jsem se věnoval v různých pozicích i soutěžní oblasti, musel jako rozhodčí několikrát stejné sestavy přeučovat - a nebylo to nic příjemného. Takže jsem to zažil na vlastní kůži. No a ten druhý důvod? V poslední době se setkávám s upravovanými wudangskými sestavami, často s vysvětlením změn třeba takto: "Víš, tohle je pro cizince ev. pro začátečníky, ale tahle verze, co tě teď naučím, tak to už je mistrovské provedení". No a zrovna tyhle "mistrovské" verze mě o jejich úrovni a správnosti zdaleka nepřesvědčují :-)

Pak jsem se ještě přesunul do Baodingu, kde jsem se před 22 lety, po předchozím seznámení se standardním tai-či, začal učit tai-či tradiční. Můj tehdejší učitel hodně povýšil v oblasti ozbrojených složek, a tak jsem byl docela zvědav na jeho nástupce. Školu jsem na předměstí našel, ale na celý areál byl docela tristní pohled. Vše zanedbané, část zbořená. No nic pěkného. V tělocvičně jen asi dvacítka dětí, která tam cvičila pod vedením muže středního věku. Asi byl dobrý v bojových uměních, ale ostatní činnosti určitě nezvládal. Jen jsme se pozdravili a já s rozpačitým pocitem zase odjel. Nicméně pěkné vzpomínky na moje začátky zde zůstaly. Náladu jsem si pak vylepšil v městském parku, kde cvičilo neobvykle velké množství lidí - a hýbali se skutečně rozmanitými způsoby. Moc hezky se na to koukalo. Na volném místě jsem si i já zacvičil - opakoval novou wudangskou sestavu. Strávil jsem tam pěkné odpoledne. Ve chvílích odpočinku jsem si promítal poslední zážitky. A srovnával s nedávnou minulostí. Myslí mi běžely myšlenky, týkající se malých dětí, psů, turistiky (od pěší, přes cyklo až po autoturistiku)... A s potěšením kvitoval stále stejně milý a vstřícný přístup obyčejných Číňanů. I když jsem to částečně přičítal tomu, že jsme se pohybovali v oblastech, kde jsme s výjimkou Wudangu a Pekingu, nepotkali žádného cizince a pro místní jsme byli dost často zajímavou atrakcí. Ale i to bylo milé. Doufám, že to tak zůstane i nadále.

Všichni jsme se sešli až v Pekingu jeden den před odletem. Plni zážitků a nových poznatků jsme se po měsíci šťastně vrátili domů.

Jan Turneber
srpen 2014

Autor fotografií: Jan Turneber

Cesty do Číny