Všechny fotografie »

Dva roky od našeho setkání v JV Asii uplynuly velice rychle. Už byl zase prosinec a tentokrát jsme se měli sejít na Sri Lance.

Ale aby nebylo vše úplně jednoduché, bylo setkání přesunuto do jižní Indie. Naštěstí se změnil i termín. Takže jsme nemuseli vracet již zakoupené letenky na Sri Lanku a udělali si tam týdenní dovolenou. V Kolombu  jsme strávili jen dobu nezbytně nutnou na zběžnou (či méně zběžnou) prohlídku nejvýznamnějších památek a parků.

Poté jsme se přesunuli do oblasti centrální vrchoviny. Navštívili jsme čajové plantáže, rozdělené stometrovými vodopády, netradičními cestami jsme se vydali i do posvátných míst a chrámů. Úplněk, který tentokrát připadal na 24. prosince, byl významným buddhistickým svátkem. U svatostánků i v jejich nebližším okolí jsme se potkávali s lidmi, oblečenými do slavnostních či obřadních úborů, ale i v běžném civilním oblečení. Stejně jako ostatní místní lidé byli velice milí, laskaví, přívětiví, ale také zvědaví. Zkrátka pohodová kombinace. Měli jsme tak možnost se dovědět něco více nejen od věřících buddhistů, ale i o místních božstvech od hinduistů, o životě běžných lidí …

Následoval přelet do centrální části jižní Indie - provincie Karnataky. Její šestimiliónové hlavní město Bangalore mělo svoje kouzlo i atmosféru (alespoň podle toho, co jsem měl možnost za velice krátký pobyt v něm poznat). Nicméně jsem rád odjížděl za dalším poznáním jinam.

Naší základnou bylo město Maisůr s rozsáhlým a nádherným palácem mahárádži.

Zajímavá místa nás lákala i v bližším či vzdálenějším okolí. Neměli jsme čas se nudit, protože menší či větší odlišnosti přírody, lidí i zvyků byly zřejmé už při vzdálenostech okolo 50 - 80 km.

Na venkově jsme se už téměř nedomluvili. Ani nestandardní, pro mě trochu nezvyklou indickou angličtinou. I když se vždycky někdo našel, kdo pár slovíček anglicky uměl. Tady už zcela jasně vládne hindí event. místní dialekty. O to to bylo všechno zajímavější. Projeli a prošli jsme si historické a církevní památky, ale i pole a vesnice. Jídlo na ulicích nám chutnalo možná (spíš určitě :-) více než v lepších hygienických podmínkách připravovaná strava v turisty vyhledávaných restauracích a hotelích.

Důležitou částí našeho programu bylo domluvené cvičení. Na první ranní lekci jsme dorazili ještě před svítáním do ašrámu, umístěného na okraji města pod nevysokým kopcem. Při čekání na ostatní jsme měli možnost trochu nahlédnout do života ašrámu. Pootevřené dveře, místnost osvětlená pouhou žárovkou … To nám umožnilo nahlédnou nepozorovaně dovnitř do "ložnice".  Indická děvčata přibližně ve věku 10 - 15 roků tam spala oblečená na zemi. Některá na podložce, většina však jen na prkenné podlaze. Různě zkroucená, vzájemně propletená, protože na velikost místnosti jich tam bylo tolik, že bylo vůbec s podivem, že se mohly všechny na zem nějak poskládat. Po probuzení následovalo opláchnutí a hned nástup na první ranní cvičení jógy. Přístup k životu i chování měla tato děvčata zcela odlišné od "bílých" jogínů a jogínek, kteří do ašrámu přijížděli taxíky z hotelů, s podložkami a v zaručeně tom správném  jogínském značkovém oblečení. A určitě pro ně nebylo důležité žádné "osvědčení", které by ukazovalo, že tady absolvovala nějaký čas (u bílých většinou ne příliš dlouhý) cvičením pod odborným vedením nějakého vyhlášeného mistra. Ale už začínalo naše vlastní cvičení a tak jsme nemohli pro nás zajímavě dění v jogínské části ašrámu dále sledovat.

Místní mistr Šath nám se svými žáky ukázal zdejší tradiční bojové umění kalaripayatt. Standardně se cvičí na relativně měkké, pružné hliněné podlaze. Z jakýchsi blíže nespecifikovaných důvodů jsme však tentokrát cvičili v slavnostním sále. Byla to také zajímavá zkušenost. Na vyleštěné mramorové podlaze jsem ještě necvičil :-)

Museli jsme respektovat žádost o "no photo, no video", ale mohli jsme si s nimi zacvičit a vyzkoušet to, co nás zajímalo. I mít spoustu dotazů. Viděli jsme rozdíly mezi začátečníky, pokročilými a mistrovým provedením. Osobně se mi velmi zamlouvala příprava žáků. I metodika nácviku. Nejen pokročilých, která zahrnovala také používanou akrobacii, ale i techniky, které už i u začátečníků neumožňovaly cvičení nějak šidit. Každá snaha o "ulití se" byla okamžitě zřejmá díky tomu, že dotyčný u určitých cviků neplácnul dostatečně hlasitě dlaněmi o zem, což ve svém důsledku zajišťovalo v nácviku nízké pozice. Protože jde o reálné bojové umění, tak už i začátečníci začínají s řízenými souboji, kdy jde o předem dané techniky obrany a útoku, které jsou prováděny dostatečně razantně a navazuje jich za sebou několik. Střídají se útoky na různé části těla za použití úderů pěstmi, lokty, dlaněmi, ale i různé kopy atd. Zdejší "severní" styl je navázán na ajurvédu, takže mistr školy musí ovládat i tuto disciplínu. Se speciálním zaměřením na úrazy, prevenci, rekonvalescenci … Fyzicky jde o hodně náročné umění, kdy techniky jsou prováděny v extrémně nízkých postojích event. výskocích atd. Má v sobě i zajímavé prvky, které se jinde až tak nevyskytují. Cvičení se zbraněmi pak přichází na řadu po zvládnutí technik holýma rukama, což je až po několikaletém cvičení.

Osobně jsem měl na starosti vysvětlení a výuku několika velice jednoduchých čchi-kungů, které tady byly z taktických důvodů prezentovány jako blíže nespecifikovaná energetická cvičení (která v tomto systému nejsou až tak běžná). Zde se podstatně více uplatňují rituální prvky.

Kvůli nepředvídatelným okolnostem jsme společně cvičili méně než jsme měli naplánováno. Přesto však šlo o zajímavá setkání i program. Čas rychle uběhl, takže už zbylo jen udělat pár oficiálních fotek a rozejít se s tím, že se zase někde setkáme.

Na poslední den v Maisůru jsme si nechali návštěvu zdejší obrovské tržnice. Nepřeberné množství barev, vůní, tvarů… Od květin, zeleniny, ovoce, nástrojů, nádobí, ozdob a všemožných cetek pro ženy, obrázků místních bohů, koření, pamlsků, po všemožné potraviny a další komodity, z nichž u některých jsem ani netušil, k čemu jsou. Zážitek nám trochu kazilo pár prodejců, kteří nám díky znalosti angličtiny neúnavně a neomaleně vnucovali své zboží. Ale jinak to stálo za to. Už nezbývalo nic jiného než se vlakem přesunout do Bangalore a odtud odletět domů. Už jsme se těšili. I když nás čekal teplotní skok o 35 stupňů dolů :-).

Jan Turneber
leden 2016

Autor článku: Jan Turneber

Autor fotografií: Jan Turneber

Cesty do Číny