Všechny fotografie »

V době letních prázdnin se vypravilo 29 vyznavačů wu-šu (především pak tai-či), členů Českého centra tradičních čínských cvičení, do Číny. Většina z nich tam strávila čtyři týdny, několik šťastlivců pak více než 6 týdnů.

Úvodní aklimatizace proběhla při krátkém pobytu v Pekingu. Byla nutná. Nejen kvůli časovému posunu, ale i zcela odlišnému prostředí, jazyku, mentalitě. Až na tři účastníky, kteří Čínu navštívili již několikrát, tam všichni ostatní jeli poprvé. A realita je vždy přece jen jiná než osobní představy, vytvořené na základě někdy i hodně zkreslených a neobjektivních informací. Ať už od známých, z internetových zpráv různých cestovatelů či oficiálních renomovaných knižních průvodců.

Během prvních čtyř dnů jsme se účastnili nejen ranních cvičení v parcích, ale také si prohlédli nejvýznamnější památky. Dojem nepatrně kazila všudypřítomná lešení a řemeslníci, kteří veškeré významnější stavby opravují, aby byly v plném lesku v roce 2008 - v roce olympiády, která se bude konat právě v Pekingu.

Velká zeď

O to silnějším zážitkem byla návštěva Velké zdi. Ne té notoricky známé, na několika místech pro turisty opravené a davy návštěvníků přecpané, památky. Ale Velké zdi takové, jaká zůstala v původním stavu. Po dvouhodinové jízdě z Pekingu směrem na sever se nám na obzoru naskytl úchvatný pohled na tuto monumentální stavbu.

To ale ještě nebylo nic proti tomu, co jsme mohli vnímat, když jsme vylezli na horský hřeben a tam se dotýkali, procházeli a místy i nuceně šplhali po původní Velké zdi. I když na ní zapracoval zub času - a místy docela dost - dojem byl velice silný.

Pro mnohé z nás byla cesta po ní na některých místech poměrně náročná. Velice příkrá stoupání i klesání byla určitě namáhavá i při stavebně dokonalém stavu zdi. Na místech rozvalin jsme museli, abychom se dostali dále, někdy i po čtyřech. Ale stálo to za to. Zvlášť když jsme měli dostatek času si vše zažít, prohlédnout, uvědomit si dávnou minulost a pokochat se krásnými výhledy do daleké krajiny na obě strany zdi.

Cvičení ve Wudangských horách

Z Pekingu jsme se přes noc přesunuli lehátkovým vlakem do Wudangských hor. Osobně to byla již moje šestá návštěva těchto posvátných taoistických hor. Pod nimi a v nich působí několik škol bojových umění. Různého zaměření a úrovně. V některých se můžete naučit totéž co v Pekingu.

Díky kontaktům z minulosti jsme opět měli možnost učit se ve škole, která patří ke Klášteru Purpurových oblak. Je to škola zaměřená na tradiční wudangquan. Současné, moderní sestavy se v ní vůbec necvičí. Instruktoři je dokonce ani neumí, protože celou jejich kapacitu zabírá široké spektrum tohoto specifického stylu.

Týden (někteří až 10 dní) jsme se tam pod vedením šéfa školy učili "28" - sestavu wudangského tai-či. I když všichni účastníci měli zvládnuty alespoň jeho základy, nebylo to pro nikoho jednoduché. Nové techniky, odlišné provedení známých cviků, velké množství nových informací, které jsme museli vstřebat během poměrně krátké doby. Však se to odrazilo i v intenzivním samostudiu v době mimo oficiálního cvičení. A to i přes poměrně vrtkavé počasí.

Zajímavou a pro někoho nepříjemnou zkušeností bylo, že jsme většinu tréninků absolvovali na veřejném prostranství. V místě velkého pohybu čínských turistů, kteří si nás jako atrakci natáčeli a fotili. Po prvním cvičení je však většina z nás přestala brát na vědomí. Měli jsme dost co dělat sami se sebou. A navíc koncentrace na cvičení patří i k wudangskému tai-či.

Kromě cvičení jsme měli dostatek času na prohlídku významných památek, klášterů a hor samotných. Zúčastnili jsme se také taoistické bohoslužby. Díky našemu hlavnímu učiteli Mistru Yongovi jsme rovněž navštívili malou, zastrčenou svatyni, kde měl Zhang Sanfeng pozorovat souboj ptáka s hadem, na základě čehož pak údajně vytvořil wudangské tai-či.

Měli jsme možnost poznat a vnímat místo, kde měl tento zakladatel tai-či cvičit. Stejně tak jako zde cvičila generace jeho následovníků a kde cvičil učitel našeho učitele i on sám osobně. K silným zážitkům také patřila úvodní exhibice žáků a hlavních představitelů školy, která proběhla bezprostředně po našem příjezdu na klášterním nádvoří. Tam kde po mnoho generací cvičili taoističtí mniši a mnišky.

Vyvrcholením celé naší výuky a pobytu pak byl poslední, celé odpolední trvající trénink, který proběhl právě na tomto nádvoří. Cvičení na historickém, kameny vydlážděném a botami taoistů ohlazeném nádvoří bylo pro nás určitě jedním z nejsilnějších zážitků z celého pobytu v Číně.

Milé a velice srdečné bylo také setkání s Mistrem Chenem, který byl při minulém pobytu naším hlavním instruktorem. Právě v poslední den našeho pobytu ve Wudangu se vrátil se skupinou svých žáků z měsíční mise na Tchaiwanu.

Individuální program

Po společné části pobytu jsme se rozdělili do několika skupin. Na základě důkladné předchozí teoretické i praktické přípravy se jednotlivé skupiny rozjely do různých částí Číny.

Třeba do Šanghaje, svézt se nejrychlejším vlakem na světě, který jezdí mezi městem a letištěm, podívat se na zahrady v Suzhou, navštívit Hongkong a Macau, Xian, Lanzhou event. další známá místa.

Po náročné výuce dali všichni přednost poznávání Číny. Její kultury, historie a života obyčejných lidí. Nikoho nezlákala možnost zúčastnit se tam závodů - 3. International Taijiquan Exchange Competition, které se v té době konaly v městě Jiaozuo.

Nejvíce lidí odjelo do Chengdu, hlavního města provincie Sichuan. Krásné zahrady a parky, historické i moderní objekty. Nejen to. Blízkost zajímavých hor, míst i objektů v poměrně nedalekém okolí.

Některé skupinky navštívily podle svého specifického zájmu Emeiské hory, Leshanského Buddhu, hory Qincheng.

Jiní se vypravili dále - do Malého Tibetu. Třeba do městečka Songpan s nádherným okolím, obce Xiahe s rozlehlým a významným klášterem Labrang, do vysoko položeného Litangu i jinam. A podle ohlasu jednotlivých účastníků to vždy stálo za to. I když někteří méně odvážní využívali služeb tamních cestovních kanceláří.

Objevování Číny

S pěti skvělými a statečných kolegyněmi jsme zvolili v první a posléze i v závěrečné části našeho samostatného pobytu poněkud dobrodružnější a náročnější trasu i způsob cestování, mimo místa a trasy popsané v průvodcích či návodech cestovatelů. Nelitovali jsme. Z Chengdu jsme se nejdříve vydali netradiční trasou do tibetského Lijiangu.

Přes úžasné, na různých místech zcela odlišně vysoké a tvarované hory, kaskádová rýžová, kukuřičná i jiná políčka, průzračné horské bystřiny s obrovskými balvany, cestami - necestami. Přes městečka a vesnice, kde přítomnost cizinců (obzvláště jiné rasy) není obvyklá. Je možné, že někde jsme byli vůbec první "bílí", kteří tam dorazili.

K nejhezčím chvílím patřily okamžiky setkání s lidmi, kteří nejsou "zkaženi" turistickým průmyslem a byznysem. Byla to oboustranně velice milá, příjemná a srdečná setkání, ze kterých jsme si odnesli mnoho silných dojmů a nových poznatků.

Ať už to bylo na tržišti v rybářské vesnici, na prašné cestě mezi políčky u jezera mezi horami či na "hlavní třídě" malého a pro cestovní kanceláře nezajímavého města. Na celé naší cestě do Lijiangu jsme nepotkali jediného turistu. Zahraničního ani čínského. Přesto to byla jedna z nejhezčích částí naší cesty.

Historická část středověkého tibetského města Lijiangu má svoji neopakovatelnou atmosféru. Zajímavé je sledovat při práci kovotepce či řezbáře. Musíte si však odmyslet davy turistů, nespočetné množství obchůdků s různými, někdy originálními, typickými a pěknými předměty. Vše je podřízeno turistickému ruchu. A odráží se to i v "obchodním" chování a přístupu místních lidí.

Proto jsme se vypravili oddechnout si od zdejší civilizace do nedalekých Sněžných hor. Počasí nám přálo. Díky dobré viditelnosti jsme se mohli kochat pohledy na vrcholky ve výši 5500 m n.m. Pastevci vedoucí na pastvu stáda krav, klid, pohoda. To vše ale skončilo, jakmile jsme vystoupali do bombasticky rozšiřovaného "skanzenu" národnostní menšiny Naxi. Už jsme byli opět turisty s veškerou související - mnohdy i nepříjemnou - péčí.

Ale i zde bylo mnoho zajímavého. Na zpáteční cestě jsme se ještě zastavili v klášteře ve vesničce Baisha. A celkový velice dobrý dojem z výletu do hor byl okamžitě pryč. Neodvratně. Na území kláštera byla ulička stánků s všemožnými cetkami. To by ani tak nevadilo, nebýt velké agresivity prodejců, kteří se snažili své zboží prodat za každou cenu a velice nevybíravým způsobem. Ve srovnání s chováním stánkařů a obchodníků v ostatních částech Číny to bylo skutečně něco nevídaného, neobvyklého a velice nepříjemného. A když si k tomu ještě přičtete zážitek se skupinou místních krojovaných zpěvaček, které vždy spustily, jakmile se objevil nějaký turista a poté se dožadovaly bakšiše, určitě pochopíte, že z Lijiangu jsme odjížděli velice rádi a tak rychle, jak jen to šlo.

Přesunuli jsme se do Kunmingu, který má svoji svéráznou a specifickou atmosféru. Nám však šlo především o nedaleký Kamenný les - Shilin. Bizardní skalní útvary patří k nejznámějším v Číně. Stojí skutečně za vidění.

Opět ale musíte počítat s velkým množstvím návštěvníků. Davy hrnoucí se úzkými skalními průrvami, nutnost jít s davem bez možnosti zastavení. Tomu jsme se vyhnuli. Zdejší zvláštní skalní útvary, které se vyznačují ostrými hranami, jehlovitými, kuželovými i různě modifikovanými tvary, jsou charakteristické pro tuto oblast a vyskytují se na obrovské ploše. Ta turisticky nejvyhledávanější tvoří jen její nepatrnou část.

Tak jsme se mohli i v době největšího náporu turistů pohybovat v místech, kde jsme nikoho nepotkávali a vychutnali si neobvyklé tvary skal i zvláštní atmosféru. V pozdních odpoledních hodinách, kdy už všichni organizovaní turisté a autokary odjeli, jsme si mohli v klidu prohlédnout i ta nejnavštěvovanější místa.

Opět se nám vyplatila strategie, kdy jsme si na místa, kde se nám bude líbit, vyčlenili dostatek času s patřičnou rezervou. A tam, kde to nebylo přesně "ono", jsme samozřejmě plánovaný počet dnů nezůstali.

Další naší zastávkou byl Guilin. Samotné město a jeho parky jsou velice příjemné. Nejen atmosférou, ale i podnebím. Kromě nejznámějších míst nám bylo velice příjemně rovněž v turisty téměř nenavštěvovaném parku "jižního proudu". Schází se zde k secvičování svých vystoupení jak hudebníci, tak i milovníci různých tradičních baletních kreací.

V posvátné jeskyni se nachází velice zajímavá socha bohyně. V parku pod "sloním" kopcem jsme se několikrát zúčastnili báječných ranních cvičení. Přátelské Číňanky nás okamžitě pozvaly mezi sebe a velice samozřejmě nám půjčily své zbraně. Kromě standardních moderních sestav cvičí také dvě wudangské sestavy, což nás velice potěšilo.

Ke Guilinu neodmyslitelně patří rovněž plavba po řece Li mezi homolovitými kopci různých tvarů, které jsou pro tuto oblast charakteristické. Kopce se vyskytují na ploše mnoha desítek kilometrů čtverečních. Při plavbě na lodi si o jejich rozmanitosti můžete udělat docela dobrý obrázek.

Příroda je tu skutečně úchvatná. Ale opět ten všudypřítomný byznys a turistický průmysl. Proti roku 1999, kdy jsem zde byl naposledy, byl například přístav v městečku Yangshuo, kde plavba končí, posunut o několik set metrů proti proudu. Proč? Aby turisté museli na cestě do města projít několik stovek metrů dlouhou uličkou, sestavenou jen ze samých stánků, a utratili co možná nejvíce peněz. Pak už ani krásu a atmosféru městečka příliš nevnímáte.

Abychom se "dali dohromady", vyrazili jsme opět do přírody. Zvolili jsme Dračí hřbety, které leží severně od Guilinu. Udělali jsme dobře. Zvlášť když jsme zvolili východní, turisty opomíjenou trasu do severní části hor.

Už sama cesta malým autobusem po prašných cestách vedených na strmých úbočích a v kaňonech vylepšila naši náladu. A když jsme se dostali do oblasti terasových rýžových polí, byl veškerý splín ten tam. A nebylo to jen pohledem na úžasný výtvor lidských rukou a čínského umu v oblasti vodohospodářství. Zvládnout vodní živel, využít jej a dostat do všemožných výšek a poloh je skutečným uměním. Kloubila se zde krása nebes, země i člověka.

Zaoblené hory, přes které se ve chvílích jasné oblohy valily husté chuchvalce mlhy střídané sestupujícími oblaky a opět modro modrou oblohou, byly nádherné. Navíc milí lidé s úžasným citem pro přírodu, projevujícím se například při zakládání políček. Jejich umístění, využití a přímo umělecké zakomponování do prostoru je úžasné. Zvláště na vrcholcích a v sedlech kopců to bylo velmi výrazné.

Tak jsme tam strávili spoustu příjemných chvil. Vůbec nám nevadilo šplhání do strmých strání, sestupy do údolí. Ani se nám odtud nechtělo.

Zde jsme ukončili cestu po známých a turisticky atraktivních místech Číny a vydali se znovu "svou" cestou. Čtrnáct hodin cesty obyčejným vlakem byl pro kolegyně, které takto ještě necestovaly, skutečnou prověrkou fyzické odolnosti a psychické stability. Hard seat. Tvrdé sezení. Skutečnost, kterou většina nečínských turistů na vlastní kůži nezažije.

V Číně jsou ale místa, kam se prostě jinak nedostanete. A tak musíte počítat s tím, že třeba budete celou cestu stát a mačkat se s ostatními cestujícími, s Číňany vezoucími s sebou vše možné. V těchto vlacích se od mé první návštěvy Číny v létě 1989 vůbec nic nezměnilo. Na rozdíl od rychlíků na frekventovaných tratích, kde se způsob a komfort cestování už dostal na úroveň, na kterou jsme zvyklí. Někde ji dokonce předčil.

A tak jsme putovali východním směrem. Až jsme se dostali do horského komplexu Tianzi a Wuling. Díky jeho dopravní dostupnosti (či spíše nedostupnosti) jsme tam za celou dobu našeho pobytu nepotkali žádného neasijského turistu.

Zajímavý byl ale fakt, že v nejhezčí části hor byly u popisů jednotlivých skalních útvarů uvedených v čínštině, angličtině i nápisy v korejštině. Byly tam zcela oprávněně. Množství korejských turistů, které jsme cestou potkali, bylo skutečně překvapivé. Na žádném jiném místě Číny jsem se s takovým zájmem Korejců o určitou oblast nesetkal. Bohužel se nám nepodařilo zjistit, proč je právě tyto hory tak přitahují. Nicméně jejich zájem byl pro nás hned od prvních okamžiků, kdy jsme byli skalním útvarům na dohled, pochopitelný. Vyznačovaly se nebývalou krásou a zvláštní atmosférou podtrženou okolním prostředím.

Množstvím lesů, velkých a krásných stromů, potoků, pramenů, úžasných výhledů. Stejně tak jako území Kamenného lesa a oblast kolem Guilinu jsou každé samo o sobě specifické a jedinečné. Totéž platí i o této lokalitě. Jen možná v daleko větší míře. Rozlehlost areálu, jeho rozmanitost a různost pohledů, neobvyklá krása - to vše svádí návštěvníka, aby zde zůstal déle. Nesmí vám však vadit hodně vysoké vstupné a čipová karta jako vstupenka, která je vždy přiřazena konkrétní osobě elektronickým sejmutím otisku palce.

Určitě stojí za to zde zůstat minimálně ty tři dny, po které vstupenka platí. Neodolali jsme. Měli jsme dostatek času, tak jsme si to tam řádně užili. Měli jsme možnost se dostat do míst krásných a navíc bez turistů. Většina z nich tam stráví jen několik hodin a podle programu cestovních kanceláří jen na těch nejdostupnějších, byť krásných místech.

Pobyt v Číně se nám začal pomalu chýlit ke konci. Tak jsme se zase "hard seatem" (skutečně celých 8 hodin ve stoje - téměř na jedné noze) přesunuli do větší civilizace a odtud už pohodlně odjeli do Pekingu.

Na skutečný závěr jsme si ještě dopřáli třídenní pobyt v Chengde. Bylo to skutečně důstojné zakončení celé cesty. Krásné slunečné počasí, příjemné podnebí a spousta památek stojících za vidění, včetně replik nejvýznamnějších staveb z celé Číny. Od pekingského Chrámu nebes až po tibetskou Potalu.

Nejlépe jsme se ale cítili v císařském parku. Byl uměle vytvořen pro potřeby panovníka (včetně jezera, altánků, potůčků a do přírody citlivě zasazených objektů) a byl v něm neobvyklý klid. Ze všeho dýchala harmonie. Skutečně místo hodné císaře a jeho špičkových expertů, kteří tento obrovský komplex navrhli a zrealizovali. A víte, jak se nám tam cvičilo? Úžasně.

Peking pod příkrovem smogu

Návrat do Pekingu byl pro nás šokem. Dosud jsme tam vždy měli štěstí na slunečné počasí. Tentokrát nás ale přivítal SMOG. Neexistuje však slovo, které by jej dostatečně vystihovalo. Blížící se podzim a téměř 1,7 milionu automobilů dokázaly své. Přesto jsme ještě navštívili skanzen národností. Celkový dojem nám však hodně pokazilo nepříjemné počasí. Naštěstí jsme následující den odlétali domů. Neproniknutelný příkrov se táhl daleko za hranice Pekingu a dostali jsme se nad něj až ve výšce dvou kilometrů.

Zpět domů

Pak už nás čekal jen klidný let a netrpělivě očekávaný šťastný návrat domů.

Velikou radost mi udělalo, že společnou část pobytu zvládli všichni účastníci na jedničku. Jak fyzicky, tak i psychicky. Dokázali se o sebe postarat i při samostatném pohybu po Číně. Viděli co chtěli a mnozí si ověřili, co vlastně dokáží, co zvládnou a na co mají.

Na základě příznivého ohlasu většiny zúčastněných předpokládám, že se do Číny vrátíme již příští rok. Nejpozději však v roce 2007.

Jan Turneber, 22. září 2005

Autor fotografií: Jan Turneber

Cesty do Číny