Cesta do Číny v roce 1992
Mezinárodní seminář trenérů wushu na mě tak zapůsobil, že jsem se rozhodl do Číny znovu vrátit. Tentokráte už jsem to měl trochu jednodušší, protože už jsem měl přece jen nějaké zkušenosti a navíc v komunitě tamních vyznavačů a mistrů wushu i dostatek známých.
Květen 1992 jsem v podstatě strávil zdokonalováním se (i učením nových věcí) - se zaměřením především na taijiquan - přímo v areálu Výzkumného institutu čínského wushu v Pekingu.
Odtud jsem se přesunul do Wudangských hor, kde jsem strávil začátek června. Už cesta tam byla nezapomenutelná. Nejprve jízda vlakem s lidmi sedícími i v uličkách na zemi nebo na malých stoličkách. Neméně zajímavý byl potom přesun starým rozhrkaným autobusem po prašných horských cestách. Pod horami jsme si všichni koupili za pár drobných vstupenku do hor a autobus nás potom dovezl až nahoru na terminál, vedle něhož byl areál několika proslavených klášterů. Kromě našeho autobusu už tam parkovaly další dva, které přijely o něco dříve. A turistů, samozřejmě pouze čínských, zde bylo doopravdy jen co by se do těch tří malých autobusů vešlo. Všichni se rozprchli po nejbližších památkách. Atmosféra zde byla velice příjemá. S ulicí plnou stánků se vším možným. A s několika málo turisty, vyměňující si vzájemně dojmy z okolních chrámů. Pohoda a klid dýchaly z celého místa. Však to také bylo dva roky předtím, než byl Wudang zapsán do světového dědictví UNESCO. Ubytoval jsem se a začal si procházet všechny chrámy, kláštery i svatyně. Nedaleko vchodu do Kláštera purpurových oblak jsem objevil komplex několik malých domečků, ve kterých sídlila místní škola bojových umění. A to byl první kontakt, který dal základ pro další návštěvy Wudangu a získávání znalostí a dovedností patřících ke zdejším specifickým vnitřním bojovým stylům. Než jsem si vše prošel a vyšplhal se i k chrámům na nejvyšších vrcholcích, uplynulo několik dní. Samozřejmě došlo i na společné cvičení ve škole, patřící ke klášteru. Ale ne v takovém rozsahu, jak by se mi líbilo. Ale mně i tamním mistrům bylo jasné, že se nevidíme naposledy. Na základě jejich instrukcí a doporučení jsem se po několika dalších dnech přesunul do Šaolinského kláštera. Cesta tam byla podobně dobrodružná jako ta z Pekingu do Wudangu.
Šaolin působil o něco málo živějším dojmem než Wudang. Navíc většina návštěvníků, i když ani jich zde nebylo příliš, se soustředila pouze na vlastní objekt kláštera. I kyž i prohlédnout si širší okolí by mohlo být zajímavé, ale většina návštěvníků zde měla naplánovaný pobyt na pouhý půlden. A tehdy to stačilo. Šaolin jako takový byl zapsán do světového dědictví UNESCO až v roce 2010. A tím se vše samozřejmě změnilo. A to dost podstatně. Mně po únavné cestě stačila rovněž půldenní prohlídka. I když i tady mi bylo jasné, že se sem ještě vrátím.
Navečer jsem se postupně začal přesouvat do Baodingu, kde jsem měl domluvený šestitýdenní pobyt v akademii a výcvikovém středisku mistra Yang Bingwena. Zde jsem se věnoval tradičnímu taiji a bojovým technikám včetně využití tvrdého čchi-kungu.
Po téměř třech měsících nových a intenzivních zážitků a poznatků jsem se docela rád vracel domů k rodině a svým dvěma malým dětem.
