Cesta do Číny v roce 1999
Počátkem roku 1999 jsem dostal od Čínské asociace wushu osobní pozvánku k účasti na neobvyklé akci. Šlo o mezinárodní soutěž v tradičním wushu a speciálních disciplinách. Podmínkou účasti bylo zúčastnit se soutěže minimálně ve dvou stylech. Protože šlo o osobní pozvání a navíc o velice zajímavou akci, nebylo možné odmítnout.
19. května jsem do Pekingu odletěl společně se dvěma kolegyněmi, které se účastnily jako pozorovatelky. Den po příletu nás organizátoři společně s dalšími delegacemi a týmy letecky přesunuli do Taizhou. Účastníků bylo dle údajů pořadatelů kolem 1000. Celá akce trvala týden. Rozsahem i zastoupenými disciplinami neměla obdoby. Ani chvilenku jsem nelitoval, že jsem se zúčastnil. Zvláštní atmosféra, možnost sledovat a setkat se s čínskými mistry, které bych jindy neměl šanci potkat. Úžasná byla i obrovská hala, ve které se soutěže konaly. Ale i samotné město, které bylo nedávno postavené jako zcela nové. Tak říkajíc na zelené louce. Ale se vším všudy. Včetně infrastruktury a všeho, co si jen člověk dokáže představit. No a k tomu všemu ještě velice zajímavé okolí - příroda, hory s různými chrámy a svatyněmi atd.
Po závěrečném ceremoniálu nám pořadatelé zajistili letenky do Guilinu, které bylo naším dalším cílem z celkem plánovaného měsíčního pobytu v Číně. Třídenní pobyt nám stačil na zajímavou plavbu po řece Li, prohlídku města, ale i blízkého okolí včetně městečka Yangshuo. Kouzelná byla atmosféra samotného Guilinu. Zejména večer. Sloní vrch, nábřeží řeky, nasvícené pagody u městského jezera, parky, zahrady bonsají a kamenů…
Potom se přesouváme do Wudangu. Ubytováváme se blízko autobusového terminálu u Nanyanu. Samozřejmě nemůžeme vynechat kromě návštěvy ostatních chrámů ani klášter Purpurových oblak. A u něj pak moje známé z malé školy bojových umění, která byla jen několik desítek metrů vpravo stranou od hlavního chrámového vchodu. Byl jsem rád, že škola byla stále na stejném místě, kde byla i při mé první návštěvě Wudangu v roce 1992.
Pěšky jsme si vyšlápli až na Zlatý vršek. Doposud jsem tam vždy chodil po „svých“. Proto pro mě bylo velkým překvapením, když jsme nahoře zjistili, že z druhé strany hor tam nyní vede lanovka se žlutými kabinkami. Nicméně i dolů jsme se vrátili pěšky. Čas, který jsme si vyhradili ke zdejšímu pobytu utekl rychleji než jsme chtěli. Ale měli jsme před sebou ještě cestu do Lanzhou.
Tam jsme dorazili po docela dlouhé a komplikované cestě vlaky. Po prohlídce města jsme se dálkovým autobusem vydali do Xiahe, které je známé nejen svým okolím, ale především klášterem Labrang. Zelené pláně, vysoké hory, jaci, modlitební mlýnky, svatyně, samotný klášter sloužící mimo jiné jako místní tibetská univerzita s cca 600 studenty. Fakultami filosofickou, lékařskou, astrologickou a ezoterického buddhismu. Po pěti dnech v Malém Tibetu se vracíme do Lanzhou. Den, který nám zbývá do odjezdu do Pekingu využíváme ještě k výletu do blízkých hor, které nám připomínají (až na místní svatyně) naše Krkonoše. Po dlouhé cestě, tentokrát přímým a lehátkovým vlakem, přijíždíme do Pekingu na nové Západní nádraží.
Po ubytování se věnujeme zdejším památkám. Jako přímý účastník jsem přítomen buddhistické bohoslužbě, když mě zdejší představený předtím naučil jak se při obřadu modlit. Také jsem navštívil Wushu centrum (se sídlem IWUF a ČAW), kde jsem se setkal se známými trenéry, rozhodčími i vysokými představiteli Čínské asociace wushu.
Potom už nezbylo nic jiného než se po měsíci zajímavého pobytu vrátit domů.
