Všechny fotografie »

Začátkem srpna jsem vyrazil s malou, samostatnou skupinkou do Číny. Sedm kolegyň a 1 kolega tvořili bezvadnou partu. Z pracovních důvodů však mohli vyrazit na pouhých 14 dní. I když to bylo trochu netypické, zvládli jsme vše v pohodě. Možná větší než když jezdíme na delší dobu a s více lidmi.

Standardně jsme letěli do Pekingu. Pro celou skupinku to bylo vůbec první setkání s Čínou. Vše jsme ale všichni zvládli s přehledem. Jak návštěvu Velké zdi, tak i centra města. Další seznamování s místními zvyky a krajinou proběhlo za cesty vlakem do Wudangu.

Tam pak nastaly situace, kdy jsem ocenil kvality a soudržnost jednotlivých osobností této malé skupiny.

Nejprve ale můj postřeh co se týče vývoje prostor vstupu do centrální, nejnavštěvovanější části Wudangu. Před více než 20 lety, když jsem tam začal jezdit, tak dole pod horami byla krásná brána a u ní domeček s okénkem, kde se prodávaly vstupenky. Před několika lety vyrostl za touto bránou docela velký komplex budov, především obchodů. A také hala, kde se prodávají vstupenky. Už to působilo trochu pouťovým dojmem. Letos se tento areál rozšiřuje do nebývalých rozměrů. Mají se zde stavět nové budovy, údajně školy wudangských bojových umění včetně zázemí. Tělocvičen, volných ploch na cvičení, ubytovacích kapacit, parkovišť ... Zkrátka očekává se nárůst zájmu o Wudang. A vše se pro to dělá. I anglická verze čínské televize CCTV vysílá reklamu na zdraví, které získáte právě ve zdejších horách. Ještě že tyto stavby rostou pod horami. I když ani tam není klid. Letos je mimo provoz lanovka. Přestože byla postavena před pár lety, tak už nevyhovovala. Zbourala se a staví se úplně nová. A k tomu nové zázemí, silnice ... Naštěstí na těch pěkných, posvátných místech je stále relativní klid a pohoda. Ve srovnání s dobou před 20 lety, kdy nebyla lanovka a turistům se pěšky tak daleko nechtělo, se situace radikálně změnila. Kupodivu když nyní vyznavači taoismu a turisté nemohou na posvátný Zlatý vršek a přilehlé lokality lanovkou, většinou se ubytují na výchozím místě a brzy ráno vychází pěšky, aby úspěšně cestu nahoru vůbec zvládli. A zvládají. Dolů sice někteří přicházejí s puchýři či dosti unavení, ale zvládají to. To je pro mě docela pozitivní. Když něco chtějí, potřebné úsilí vynaloží. Jenže od října zase začne jezdit nová lanovka a ...

Ale zpátky k naší cestě. Usmysleli jsme si, že první noc ve Wudangu strávíme v areálu zdejšího historicky nejstaršího kláštera.

Tak jsme vyrazili. Nejprve pronajatým minibusem, který nás část cesty vezl po zcela nové a široké asfaltce a sice již proraženým a vyzděným, nicméně ještě ne zcela dodělaným tunelem. Vyložil nás před druhým tunelem. Dozvěděli jsme se, že se ten "náš" klášter bude rekonstruovat a že k němu povede nová silnice. Peníze na tyto akce dalo UNESCO, protože Wudang je zapsaný v seznamu světového kulturního dědictví. Další tunel je před námi. Je neděle odpoledne, ale zde se stále usilovně pracuje. Když nás náš průvodce chce provést rozpracovaným tunelem, dělníci kroutí hlavami. Vše vyřešil odstřel uvnitř tunelu a vyvalivší se oblak prachu se zápachem síry. Tak jsme se vydali po úbočí nahoru, stoupajíce a klesajíce po neširoké pěšině. Vpodvečer jsme dorazili na místo. Představy kláštera se sice nenaplnily, nicméně i ruiny a pár zbylých staveb měly svoji kouzelnou atmosféru. Dokonce jsme si zacvičili na jeho nádvoří. Přespali jsme zde ve velice skrovných podmínkách u rodiny žijící těsně nad klášterem.

Pro většinu z nás to byl docela zážitek. Odvykli jsme si tomu, že voda teče jen z kohoutku na dvoře, že na záchod musíme ven do speciální místnůstky, že podlaha je z něčeho mezi udusanou hlínou a betonem, že okna profukují. Ale vyspali jsme se docela dobře a po lehké snídani vyrazili pěšky dále.

A opět se projevila vnitřní síla skupiny. Podnebí je ve Wudangu subtropické. Tomu odpovídá i vegetace, letní teplota a vlhkost vzduchu. Když se vydáte ne příliš prošlapanými pěšinami přes devatero hor a údolí, tak poznáte, co ve vás vlastně je. Kdosi zdejší podmínky označil za přírodní saunu. Pot z nás všech jen lil. Bez přestání. Ani nemělo moc smysl otírat kapičky potu z obličeje. Stejně všechny kapesníky byly za chvíli propoceny, stejně jako veškeré oblečení. A když si ještě představíte docela výrazné výškové převýšení ... Nahoru, dolů, nahoru, dolů ... S obdivem jsem sledoval, jak všichni jdou, pokračují, zvládají cestu s obrovským nasazením a vypětím. A vše dokonce s humorem. Chvílemi sice černým, ale přesto ... Dokážete si představit, jak jsme měli krásně hydratovanou pokožku?

Když jsme v odpoledních hodinách dorazili do hotelu, všichni jsme si oddechli. Sprcha, převléct do suchého, i když to nemělo zrovna moc smysl, a hurá za poznáváním nejbližšího okolí. Byli jsme ve Wudangských horách. Ve výšce okolo 1000 m n.m.

Z wudangských škol bojových umění jsme otestovali další. Někteří z nás se učili další ze spektra tradičních sestav wudangského tai-či. Učitel mluvil plynnou angličtinou, takže došlo i na podrobnější vysvětlování. I tempo výuky bylo vyhovující. Takže docela spokojenost. Škoda, že dva dny před naším odjezdem musel našeho učitele vystřídat jeho mladší kolega. Pak přišlo rozčarování. Onen náhradník se ukázal být skutečným profesionálem v oblasti wudangských bojových umění. Při srovnání lehce poznáte rozdíl mezi někým, kdo se něčemu věnuje od dětských let a mezi "podnikatelem", který se nahonem před naším příjezdem naučil námi požadovanou sestavu. Zkrátka i zde se už začal prosazovat démon peněz a to, po čem je poptávka, učí (stejně jako u nás) i ti, kteří to pořádně neumí. Nicméně jsme problém vyřešili konzultací s mladíkem, který nám pomohl dořešit potřebné detaily. A tak bylo vše vlastně v pořádku. Ovšem pachuť neprofesionality a mamonu zůstaly, takže naše další spolupráce s touto školou v nejbližší době nepřichází v úvahu.

Jinak jsme si užívali Wudangu. Pamětihodnosti, exhibice bojových umění, koupání a plavání v říčce s neobvykle teplou vodou.

Někteří si "vyběhli" i na Zlatý vršek. Pohádka, pohoda. A to i přes neobvykle vysoké teploty a vlhkost. Důsledkem tohoto klimatického výkyvu byla bohužel skutečnost, že za celou dobu zdejšího pobytu jsme pořádně a jasně neviděli celé panorama hor. Ale i válející se mraky a mlhy měly svůj půvab, dodávaly kouzelnou romantiku.

V rámci objevování nenavštěvovaných částí wudangských hor jsme se vypravili do jejich západní části. Nejprve jsme jeli po dálnici okolo řeky. Tam nás zaujala nová, velká a moderní stavba s poutačem na "Taiji Lake". Proč u řeky avizované tai-či jezero? Dozvěděli jsme se, že vzhledem v velkému nedostatku vody v této oblasti bude hladina řeky uměle zvednuta. Ne příliš dramaticky. I metr navíc vytvoří dostatečnou zásobárnu a ono avizované jezero. Kromě krásné přírody jsme dále projížděli průmyslovým městem, ve kterém hořely nad vysokými komíny unikající nevyužitelné plyny jako pochodně. Pak jsme se konečně dostali do kaňonu, který byl naším cílem. Měli jsme štěstí. Kaňon byl pro veřejnost otevřen jen několik málo hodin před naším příjezdem. Velice vydatné a prudké deště trvající několik dní způsobily mohutné sesuvy, voda valící se úzkým korytem přemisťovala obrovské balvany, v širších místech měnila místo svého toku ...

Příroda zde opět ukázala svoji sílu. A my ji mohli obdivovat. A nejen ji, ale i přístup Číňanů k přírodě. Již v různých horách a lokalitách, tam kde vodopád by byl vítaným zpestřením krajiny (pokud tam doopravdy nebyl), jsem se v Číně setkal s tím, že voda byla potrubím nenápadně vyvedena nahoru a umožnila tak vznik umělého vodopádu. A méně pozorný návštěvník si jeho nepřirozeného původu ani nevšimnul. I přes tuto drobnost a dlouhou cestu stál náš výlet za to. Zase trochu jiná příroda, flóra i fauna, o poznání studenější voda v říčce, další poznání a uvědomění si pozice člověka v přírodě.

Pobyt nám zde končí. Tak ještě společná večeře v naší oblíbené hospůdce, rozloučení s mistrem kuchařem a jeho rodinou a domluva na setkání v roce 2011. Pak už jen poslední noc, zabalit a vlakem zpět do Pekingu.

V Pekingu ještě prohlédnout vybrané památky, zajít na ranní cvičení do parku ...

Uteklo nám to jako voda. Možná až příliš rychle. Podstatné bylo, že vše proběhlo bez problémů a zdravotních komplikací. Všem toto první setkání s Čínou dalo docela dobrý úvodní obrázek o zdejší zemi a lidech. Při dalších návštěvách už mají na co navazovat.

Jan Turneber
srpen 2010

Autor fotografií: Jan Turneber

Cesty do Číny